Článek
V prvé řadě bych vás ráda požádala o podporu sbírky pro oběti domácího a sexuálního násilí. Pokud je to možné, sdílejte ji také prosím mezi své známé. I sebemenší příspěvek pomůže.
A teď už k samotné Istanbulské úmluvě…
Co obsahuje Istanbulská úmluva?
Úmluva Rady Evropy o prevenci a potírání násilí vůči ženám a domácího násilí (tzv. Istanbulská úmluva) vznikla v reakci na vysoké počty žen, které jsou obětmi domácího násilí. Bohužel jde o celoevropský problém a obzvlášť alarmující je, že nejvíc násilných činů bývá pácháno mezi rodinnými příslušníky nebo v partnerském či manželském svazku. Cílem Úmluvy je napomoci předcházení těmto činům. Na první pohled je to tedy dokument, jehož schválení a dodržování by se mohlo zdát jako samozřejmost. Reálně však v Česku čeří společenskou debatu a rozděluje politickou scénu. Proč tomu tak je?
Česká republika podepsala Istanbulskou úmluvu v roce 2016, přičemž schválení parlamentem bylo plánováno na rok 2018. Kvůli politické a společenské polarizaci ke schválení však dosud nedošlo. Teď je příležitost to napravit. V červnu Úmluva prošla vládou, nyní míří do obou komor Parlamentu.
Za mě je to jednoduché. Pokud potírání a prevenci domácího a sexuálního násilí chceme brát vážně, měli bychom se k Úmluvě hrdě přihlásit. Ačkoliv je Úmluva směřována primárně na pomoc ženám, doplňuje, že oběťmi násilí mohou být i muži, děti nebo senioři. Cílem je zajistit, aby všechny oběti v Evropské unii dostaly stejnou podporu a pomoc skrze sjednocení právních norem, protože dosud každý stát přistupuje k prevenci a potírání násilí jiným způsobem.
Oproti tomu, co někteří odpůrci říkají, Úmluva rozhodně není nadbytečná. Naopak, potřebujeme ji jako sůl. V prevenci a ochraně obětí máme stále obrovské mezery. Schválením Úmluvy se zavážeme k jejich odstraňování a zajistíme, že Česko bude zemí, která bere problematiku násilí vážně. A také se jasně přihlásíme k mezinárodnímu společenství států, které ctí důstojnost a práva všech lidí bez rozdílu.
Co nám brání chránit oběti lépe?
„Nejsou zásadní důvody, proč bychom měli tuto úmluvu ratifikovat,“ řekl předseda KDU-ČSL Marian Jurečka. Vážně to tak je?
Od odpůrců ratifikace vlastně slýcháme tři sady argumentů:
1) Úmluva je nadbytečná, neboť vše co potřebujeme, už v zákonech máme.
2) Schválení Úmluvy bude mít negativní dopady, pojďme tedy pouze na vnitrostátní úrovni přijmout opatření, které navrhuje, ale neschvalujme ji samotnou.
3) Problém je slovo gender.
Vezměme to postupně.
Rozhodně to není tak, že by naše zákony byly ve vztahu k pomoci obětem dostatečné. Teprve rok je v platnosti nové znění zákona o obětech trestných činů, které zlepšuje přístup k tzv. zvlášť zranitelným obětem (ke kterým patří i oběti znásilnění či týrání) a rozšířila například možnost žádat o zabránění kontaktu s pachatelem. Umožnila přiznání bezplatného zmocněnce oběti bez ohledu na majetkové poměry, a také rozšířila informace o organizacích pomáhajících obětem. Vedle toho v tomto volebním období dále pracujeme na nedostatcích, které mají sjednotit doposud nejednotnou praxi soudů, policie, ale třeba i orgánů sociálně-právní ochrany dětí. Jedná se o legislativní ukotvení definice domácího násilí a nápravu definice znásilnění, která by nově měla pokrývat více reálných situací (včetně zamrznutí oběti, tedy stavu, kdy se oběť fyzicky nemůže bránit). Potud je to vývoj pozitivní. Problém je však v tom, že ani v případě, že se nám tato výrazná zlepšení podaří dotáhnout, nebude to znamenat, že máme ve vztahu k potírání násilí a pomoci obětem hotovo.
Od roku 2016, kdy byla Úmluva ze strany ČR podepsána, bylo mnoho času se inspirovat v zahraničí také jednotlivými opatřeními, k jejichž přijetí Úmluva státy zavazuje, a která nevyžadují přímo změny zákonů. Ať už se jedná o dostatečný počet azylových domů, dostatečnou síť pomoci pro oběti, včetně nepřetržitých tísňových linek, práci s původci násilí atd. To se ale nestalo a někteří odpůrci Úmluvy k tomu vyzývají až nyní, s blížícím se hlasováním o jejím schválení v parlamentu. Mně to zní jako mlácení prázdné slámy…
Stát zaspal a velkou většinu pomoci obětem dnes zajišťují neziskové organizace. Namísto ocenění jejich práce jsou však tyto organizace často různými politiky označované přinejlepším za zbytečné. Zejména pak ty „genderové“ a „lidskoprávní“. To je špatně. A špatně je také to, že tyto organizace musí suplovat úlohu státu namísto abychom přijali systémová řešení.
Právě k přijetí systémových řešení bychom se schválením Úmluvy zavázali.
Velký strašák gender
Gender, gender, gender. Odpůrci Úmluvy toto slovo nezapomenout nikdy zmínit. Co vlastně slovo gender ale doopravdy znamená?
Gender můžeme chápat jako soubor lidmi vytvořených představ a pravidel, jak by se muži nebo ženy měli chovat. Nebavíme se tedy o biologii, o problematice pohlaví jako takovém, ale o určitých stereotypních představách a očekáváních, které naše společnost o mužích a ženách má. Problém je v tom, že tyto stereotypy neodráží realitu. Například ne všechny ženy chtějí mít děti a být příkladnými hospodyňkami, které rády pečují o své okolí. Mnoho žen si chce vybudovat úspěšnou kariéru a, světe div se, třeba nerady vaří. Muži zase nutně nemusí být fyzicky zdatní, výkonní a necitliví živitelé rodiny. Nemusí mít rádi fotbal, pít pivo, mít schopnost opravit vše v domácnosti. Třeba někteří z nich chtějí zůstat doma s dětmi. I muži mohou plakat, přiznat si slabost a ženy nemusí být vždy přecitlivělé a pro všechny se rozkrájet.
Státy, které k Istanbulské úmluvě přistoupí, se zavazují, že tyto stereotypy, které často ženy vykreslují jako podřadné, nebudou podporovat. Napomáhají totiž normalizování násilí na ženách. Téměř třetina české populace se například domnívá, že je pochopitelné, že pokud se žena nestará o domácnost, může to vyvolat násilí vůči ní. Ukazuje se přitom, že právě ženy jsou oběťmi domácího násilí z 90 %. Pokud chceme násilí potírat, musíme poukazovat na to, že tyto stereotypy nejsou založené na pravdě, a že jsou reliktem minulosti.
Ukažme obětem, že stojíme na jejich straně
V neposlední řadě je důležité zmínit, že mezinárodní smlouvy se nepřijímají jen kvůli změnám v právních řádech. Je to také symbolické přihlášení se k mezinárodnímu společenství států, které ctí stejné hodnoty. V tomto případě hodnoty důstojnosti a postavení se za oběti domácího a sexualizovaného násilí. Je čas se k tomu společenství jasně přihlásit.
Ze všech výše uvedených důvodů jsou obavy z přijetí Úmluvy neopodstatněné a naopak dává smysl ji co nejdříve přijmout, stejně jako to udělala většina evropských zemí. Jak bychom mohli chtít, aby oběti byly odvážné a dokázaly svou obtížnou situaci řešit, když bychom sami neměli odvahu se k boji proti násilí přihlásit?
