Článek
Nebyl schovaný. Ležel v šuplíku mezi pastelky a starými sešity, popsaný drobným, úhledným písmem. Bez kresbiček. Bez barev. Jen obyčejný papír přeložený napůl.
Nahoře stálo:
Věci, které nesmím pokazit.
Nejdřív jsem se usmála. Myslela jsem si, že jde o školu. O úkoly. O testy. Děti si přece dělají seznamy.
Pak jsem začala číst.
- Nesmím mluvit, když jsou dospělí unavení.
- Nesmím se ptát dvakrát na stejnou věc.
- Nesmím být smutná, když má někdo jiný starosti.
- Nesmím se smát moc nahlas.
- Nesmím dělat chyby před ostatními.
- Nesmím brečet, pokud to nemá jasný důvod.
- Nesmím zdržovat.
Papír se mi v ruce třásl.
Nikde nebyla škola.
Nikde nebyly známky.
Nikde nebylo „nesmím lhát“ nebo „nesmím ubližovat“.
Byl to seznam, jak nezabírat místo.
Večer jsem se zeptala, odkud ho má.
Ztuhla. Ne vyděšeně. Spíš ostražitě. Jako by čekala, že něco pokazila už tím, že jsem ho našla.
„To je jen pro mě,“ řekla.
„Abych si to pamatovala.“
„Co přesně?“
Chvíli přemýšlela. „Jak být v pohodě.“
„V čí pohodě?“ zeptala jsem se.
Neodpověděla hned.
„Všech,“ řekla nakonec.
Sedla jsem si k ní.
„Co se stane, když něco z toho porušíš?“
Pokrčila rameny. „Někdo bude zklamaný. Nebo naštvaný. Nebo…“
„Nebo?“
„Nebo si řeknou, že jsem problém.“
To slovo už jsem znala.
Zjistila jsem, že seznam má víc verzí. Jeden v hlavě. Jeden v tašce. Jeden, který si přehrává pokaždé, když vstoupí do místnosti. Kontroluje tón hlasu. Výraz obličeje. Slova, která ještě ani neřekla.
„Kdo ti to řekl?“ ptala jsem se tiše.
Zavrtěla hlavou. „Nikdo.“
A měla pravdu.
Nikdo jí nedal ten seznam do ruky.
Vznikl postupně. Z povzdechů. Z vět jako „teď se to nehodí“. Z našich unavených obličejů. Z pochval za ticho místo za odvahu.
„A máš tam i něco, co smíš?“ zeptala jsem se.
Dlouho listovala pohledem po papíru.
„Ne,“ řekla nakonec zmateně. „To jsem tam nedávala.“
Ten večer jsem ten seznam neroztrhala. Nechtěla jsem ho zničit bez náhrady. Místo toho jsme si sedly spolu.
Napsaly jsme nový.
Věci, které smím:
– smát se
– být smutná
– ptát se
– udělat chybu
– být slyšet
– změnit názor
Psala je váhavě. Jako by každé slovo muselo projít kontrolou, jestli je bezpečné.
Dnes už ten starý seznam nemá. Ale někdy ho vidím v jejích očích, když se zarazí uprostřed věty. Když se omluví dřív, než něco řekne. Když čeká na povolení existovat.
A pokaždé jí připomínám:
„Svět se nerozbije, když nebudeš dokonalá.“
„A ty nejsi zodpovědná za to, aby byl v pořádku.“
Protože žádné dítě by si nemělo psát seznam věcí,
které nesmí pokazit.
Dětství totiž není projekt.
A láska by neměla být podmíněná bezchybností.
