Článek
Rozplakalo se, protože se mu něco nepovedlo. Nic dramatického, jen tiché slzy a zklamaný výraz. Automaticky jsem ho chtěla obejmout, ale dřív než jsem stihla cokoli říct, zašeptalo:
„Promiň… já nechci brečet.“
Ta věta mě zarazila.
Ne proto, že by brečelo. Ale proto, že se za to omlouvalo. Jako by emoce byly něco nevhodného. Něco, co obtěžuje. Něco, za co je potřeba se omluvit.
Nejdřív jsem si myslela, že je to náhoda. Jedna věta, převzatá odněkud, bez hlubšího významu. Jenže pak se to opakovalo. „Promiň, že jsem naštvaný.“ „Promiň, že jsem smutná.“ „Já vím, že bych neměla být taková.“
Začala jsem si všímat, jak často se omlouvá za to, co cítí — ne za to, co udělalo.
A tehdy mi došlo, že se to muselo někde naučit. Děti se s tím nerodí. Nenapadne je, že smutek, vztek nebo strach jsou chyba. To je naučené. Postupně. Nenápadně. Bez zlého úmyslu.
Možná ve chvílích, kdy někdo řekl „nepřeháněj“.
Možná když slyšelo „teď se to nehodí“.
Možná když vidělo dospělé, jak svoje emoce skrývají a omlouvají se za ně.
Začala jsem si klást nepříjemnou otázku: nebyla jsem to i já?
Kolikrát jsem řekla „nebreč, nic se neděje“, místo abych se zeptala, co se děje. Kolikrát jsem chtěla rychle uklidnit, protože jsem sama neměla kapacitu zůstat u silných emocí. Ne proto, že bych byla špatná matka. Ale proto, že jsem sama vyrostla v prostředí, kde se emoce spíš tlumily než přijímaly.
A možná jsem tenhle vzorec předala dál.
Jednou, když se znovu omlouvalo za slzy, jsem ho zastavila. Jemně, ale pevně. Řekla jsem: „Za pocity se neomlouvá.“ Podívalo se na mě zmateně. „Ale já tě tím obtěžuji.“
To byla věta, která mi zlomila srdce.
Jak se může dítě cítit jako obtíž jen proto, že něco cítí?
Vysvětlila jsem mu, že emoce nejsou špatně. Že nejsou útokem ani slabostí. Že mi nevadí jeho smutek ani vztek. Že mi vadí jen to, když si myslí, že musí být někým jiným, aby bylo přijatelné.
Poslouchalo mlčky. Ne proto, že by hned pochopilo. Ale proto, že to bylo nové. A nové věci se musí nejdřív zažít, ne jen slyšet.
Od té doby se učíme oba. Já se učím zpomalit a reagovat jinak. Ne opravovat emoce, ale přijmout je. Říkat: „Vidím, že jsi naštvaný.“ „Dává smysl, že jsi smutná.“ „Nemusíš se omlouvat.“
A ono se učí, že nemusí skrývat, co cítí. Že jeho pocity nejsou chyba v systému.
Nejde to hned. Občas se stále omluví. Staré návyky mizí pomalu. Ale už vím, že nejdůležitější není jednorázový rozhovor. Je to každodenní reakce. Tón hlasu. Trpělivost. Ochota zůstat, i když je to nepohodlné.
Nevím přesně, kde se to naučilo. Možná všude trochu. Ze světa, který má rád klidné děti, hodné děti, přizpůsobivé děti. Děti, které nezabírají moc místa.
Ale vím, kde se to může odnaučit.
Doma.
V bezpečí.
V prostoru, kde emoce nejsou na obtíž, ale jsou součástí toho, kým jsme.
