Článek
Nechtěla jsem znít dramaticky. Jen jsem zmínila, že jsem často unavená. Že mě bolí hlava. Že mám pocit napětí, které nepolevuje ani po odpočinku.
Rodina reagovala rychle.
„To má dneska každý.“
„Moc si to bereš.“
„Zbytečně to řešíš.“
A já jsem jim chtěla věřit. Protože bylo jednodušší myslet si, že je to jen moje přecitlivělost, než připustit, že něco není v pořádku.
Tak jsem se snažila „nepřehánět“.
Ignorovala jsem signály. Přecházela únavu. Smála se, i když jsem měla pocit, že se mi tělo rozpadá zevnitř. Říkala jsem si, že musím být silnější. Že ostatní to zvládají, tak proč ne já.
Jenže tělo má jinou logiku než okolí.
Nepřesvědčí ho argumenty. Neutlumí ho dobrá vůle. Když ho neposloucháte, začne mluvit hlasitěji.
Začalo mě zrazovat ve chvílích, kdy jsem to nejméně čekala. Bušení srdce bez zjevného důvodu. Třes v rukou. Pocit, že nemohu popadnout dech. Noci, kdy jsem ležela vzhůru a cítila, jak jsem napjatá, i když byl kolem klid.
Znovu jsem to zkusila pojmenovat. Opatrně.
„Asi jsem vyčerpaná.“
„Možná bych měla zpomalit.“
Odpověď byla stejná.
„Ty si moc všímáš sama sebe.“
„Kdybys na to nemyslela, bylo by to lepší.“
A tak jsem se naučila pochybovat o sobě. Zpochybňovat vlastní prožívání. Hledat potvrzení zvenčí místo důvěry dovnitř. Když mi někdo řekl, že to přeháním, vzala jsem to jako fakt.
Až do chvíle, kdy tělo řeklo dost.
Nebyl to dramatický kolaps. Spíš tiché vypnutí. Najednou jsem nebyla schopná fungovat tak, jak se ode mě čekalo. Únava už nešla přejít. Emoce přestaly poslouchat. Každý drobný podnět mě zahltil.
Tehdy mi došlo, že tělo mě celou dobu chránilo. Upozorňovalo. Varovalo. Ne proto, aby mi zkomplikovalo život, ale aby mě zastavilo dřív, než se ztratím úplně.
Rodina byla překvapená.
„To jsme netušili, že je to tak vážné.“
Ale já jsem to věděla. Jen jsem se bála dát svému pocitu váhu, když ho ostatní zlehčovali.
Dnes už vím, že „přehánění“ je často jen nálepka pro něco, co se nevejde do pohodlí druhých. Že tělo nelže, i když jeho řeč není hlasitá hned. A že když vás okolí učí nevěřit sobě, platíte za to vlastním zdravím.
Učím se poslouchat dřív.
Zastavit se, i když mi někdo říká, že bych měla pokračovat.
Brát své pocity vážně, i když je nikdo jiný nepotvrzuje.
Rodina říkala, že to přeháním.
Tělo mělo jiný názor.
A dnes už vím, komu z nich musím věřit.
