Článek
Když se Adéla po rozchodu rozešla s přítelem, zůstala sama ve třípokojovém bytě, který společně obývali téměř čtyři roky. Nájem, energie a další výdaje najednou platila pouze z jednoho příjmu. Přestože pracovala jako grafička v menší reklamní agentuře a vydělávala slušně, nechtěla každý měsíc odevzdávat většinu výplaty za prázdný pokoj, který vůbec nevyužívala. Rozhodla se proto najít spolubydlící. Nehledala kamarádku ani člověka, se kterým bude trávit večery. Stačil jí někdo klidný, čistotný a spolehlivý.
Na její inzerát se ozvala dvaadvacetiletá studentka Klára. Přišla upravená, mluvila tiše a téměř celý rozhovor seděla s rukama položenýma v klíně. Tvrdila, že studuje poslední ročník vysoké školy, většinu času tráví v knihovně a doma potřebuje hlavně klid. Adéle se zdála možná až příliš uzavřená, ale v danou chvíli to považovala za výhodu. Nechtěla večírky, nečekané návštěvy ani každodenní hádky o nádobí.
Nejdříve se jen zajímala o její oblečení
První dva týdny probíhalo soužití téměř bez problémů. Klára si uklízela, platila včas a většinu večerů trávila ve svém pokoji. Adéla ji občas zahlédla v kuchyni, kde si připravovala čaj, nebo na chodbě, když se vracela z přednášek. Studentka se však postupně začala více vyptávat. Zajímalo ji, kde Adéla pracuje, jak dlouho se věnuje grafice, kde nakupuje oblečení, ke komu chodí ke kadeřnici a jaký používá parfém.
Adéla otázky nevnímala jako nic zvláštního. Klára byla mladší a možná hledala inspiraci. Když jí jednou pochválila zelené šaty, Adélu to dokonce potěšilo. O několik dní později si však všimla, že stejné šaty neleží ve skříni. Nejprve se domnívala, že je nechala v prádelně nebo u sestry. Večer zahlédla Kláru, jak se v nich vrací domů.
Studentka se okamžitě omluvila. Tvrdila, že si potřebovala rychle obléct něco vhodného na školní prezentaci a myslela si, že Adéle nebude vadit, když si šaty na několik hodin půjčí. Adélu její jednání rozzlobilo, ale protože Klára oblečení nepoškodila a působila upřímně zahanbeně, spokojila se s důrazným upozorněním, že do její ložnice nesmí vstupovat bez svolení.
Jenže u jedněch šatů nezůstalo. Během dalších dnů Adéla nacházela svůj svetr v Klářině pokoji, její náušnice položené v koupelně a dražší rtěnku v kabelce spolubydlící. Klára pokaždé nabídla jiné vysvětlení. Jednou si věc prý spletla, podruhé ji chtěla pouze vyzkoušet a potřetí tvrdila, že předmět našla ve společné části bytu.
Změnila účes a začala se oblékat stejně
Adéla si postupně všimla také změny Klářina vzhledu. Když se nastěhovala, měla dlouhé tmavé vlasy a nosila především volné mikiny a džíny. Po měsíci se nechala ostříhat na téměř stejnou délku jako Adéla a vlasy si obarvila na podobný světle hnědý odstín. Začala nosit saka, kalhoty s vysokým pasem a jemné zlaté šperky. Tedy přesně takové oblečení, jaké Adéla běžně nosila do zaměstnání.
Samotná změna stylu by jí nevadila. Každý člověk se může inspirovat někým ve svém okolí. Klára však nepřebírala pouze vzhled. Začala používat stejné fráze, objednávala si stejnou kávu a dokonce si koupila stejný diář. Když Adéla zmínila oblíbené bistro, Klára tam během několika dnů začala chodit také. Když si Adéla pořídila nový telefonní obal, spolubydlící měla brzy podobný.
Situace byla čím dál nepříjemnější, ale Adéla stále nevěděla, zda má právo Kláru konfrontovat. Žádný z jednotlivých kroků nebyl sám o sobě dostatečným důvodem k ukončení nájmu. Teprve jednoho odpoledne ji na chodbě zastavila sousedka z protějšího bytu a zeptala se, zda u ní bydlí její sestra.
Adéla odpověděla, že žádnou sestru nemá. Sousedka se zarazila a vysvětlila, že mladou ženu několikrát potkala u schránek. Když se jí zeptala, zda je novou nájemnicí, představila se jako Adéla. Dokonce tvrdila, že pracuje jako grafička a že byt už několik let patří její rodině.
Pod jejím jménem oslovila také jejího kolegu
Adéla se rozhodla nic neuspěchat. Nechtěla Kláru obvinit pouze na základě jednoho rozhovoru se sousedkou. Ještě téhož večera si však prohlédla sociální sítě a zjistila, že si ji spolubydlící před několika týdny přidala pod účtem, který Adéla neznala. Profil byl téměř prázdný, ale fotografie, které Klára postupně zveřejňovala, vznikly v Adélině bytě.
Na jednom snímku seděla u jejího pracovního stolu. Na dalším měla na sobě její halenku. Fotografie doprovázely popisky o práci v kreativním oboru, náročných klientech a přípravě nové reklamní kampaně. Klára tak veřejně popisovala práci, kterou nikdy nedělala.
Nejhorší zjištění přišlo o několik dní později. Adélu v zaměstnání oslovil kolega Tomáš, se kterým se občas potkávala i mimo kancelář. Zeptal se jí, zda si změnila profil na seznamovací aplikaci. Ukázal jí účet s fotografií Kláry, ale se jménem Adéla, stejným věkem a téměř přesným popisem její práce i zájmů.
Klára navíc Tomášovi napsala. Tvrdila mu, že se s Adélou znají z dřívějška, a později začala vystupovat tak, jako by byla samotnou Adélou. V konverzaci uváděla podrobnosti, které mohla znát pouze z rozhovorů v bytě. Zmínila její rozchod, oblíbenou restauraci i plánovanou cestu do Itálie.
Klára všechno nejprve popírala
Když Adéla večer přišla domů, požádala Kláru, aby si s ní sedla v kuchyni. Na stole měla připravené fotografie profilu, zprávy od kolegy i svědectví sousedky. Klára zpočátku všechno popírala. Tvrdila, že účet vytvořil někdo jiný, že fotografie jsou její a že na používání jména Adéla není nic nelegálního.
Po několika minutách ale změnila tón. Rozplakala se a začala vysvětlovat, že Adéle záviděla její život. Sama se prý cítila nezajímavá, neměla mnoho přátel a nevěděla, co bude po škole dělat. Adéla pro ni představovala člověka, který má vlastní byt, dobrou práci, pěkné oblečení a sebejistotu. Nejprve si chtěla pouze vyzkoušet, jaké by bylo oblékat se podobně. Později jí však začalo připadat jednodušší představovat se jako někdo jiný než budovat vlastní život.
Adéla její vysvětlení vyslechla, ale odmítla přijmout omluvu jako řešení. Oznámila Kláře, že musí byt opustit. Podle nájemní smlouvy měla výpovědní dobu, Adéla však nechtěla zůstat se studentkou pod jednou střechou ani další noc. Nabídla jí proto, že jí vrátí část nájemného a zaplatí několik dnů v levném penzionu, než si najde jiné bydlení.
Klára nejprve odmítala odejít. Tvrdila, že nemá kam jít a že situaci lze napravit. Když však Adéla pohrozila, že se obrátí na policii kvůli zneužívání identity a neoprávněnému používání jejích fotografií a osobních údajů, sbalila si věci. Ještě téhož večera byt opustila.
Pocit bezpečí se nevrátil okamžitě
Odchodem Kláry celá situace neskončila. Adéla vyměnila zámek, změnila hesla ke všem účtům a několik týdnů kontrolovala, zda se na internetu neobjevil další profil s jejím jménem. Informovala také zaměstnavatele a nejbližší známé, aby si dávali pozor na zprávy, které by mohly přicházet z neznámých účtů.
Dlouho se navíc necítila dobře ani doma. Přestože věděla, že Klára už nemá klíče, několikrát se v noci probudila a kontrolovala chodbu. Vadilo jí, že někdo procházel její skříně, četl poznámky položené na stole a používal informace z běžných rozhovorů k vytvoření cizí identity.
„Nejvíce mě děsilo, že jsem si dlouho říkala, že přeháním. Každou věc jsem dokázala nějak omluvit. Jednou si půjčila šaty, podruhé si koupila stejný parfém a potřetí se přeřekla před sousedkou. Až když jsem všechno spojila dohromady, pochopila jsem, že už několik týdnů sleduji, jak mi někdo bere vlastní život,“ říká Adéla.
Volný pokoj nakonec nepronajala znovu. Raději omezila výdaje a několik měsíců platila celý nájem sama. Později se přestěhovala do menšího bytu, kde se cítila bezpečněji. Zkušenost ji naučila, že hranice nemusí člověk obhajovat až ve chvíli, kdy se stane něco skutečně nebezpečného. Někdy stačí, že se ve vlastním domově přestane cítit dobře.
Zdroje: příběh paní Adély
