Článek
O pořízení kočky jsem přemýšlela skoro rok. Bydlím sama v bytě 2+1, pracuji částečně z domova a nechtěla jsem kotě, kterému bych musela věnovat prakticky všechen volný čas. Když jsem na stránkách útulku viděla Bruna, šestiletého mourovatého kocoura s bílými tlapkami, přišel mi přesně jako zvíře pro mě. V popisu stálo, že je klidný, čistotný a zvyklý na byt.
Při první návštěvě si mě nijak zvlášť nevšímal. Seděl na horní polici škrabadla a pozoroval mě. Až asi po deseti minutách slezl, očichal mi botu a nechal se podrbat pod bradou. Pracovnice útulku mi řekla, že byl dlouho u jedné starší paní a do útulku se dostal poté, co se už o něj nemohla starat. Nebyl agresivní ani nemocný. Jen nové prostředí snášel hůř než některé jiné kočky. To mi tehdy nepřipadalo jako problém.
První večer vypadal skoro idylicky
Domů jsem ho přivezla v sobotu kolem třetí odpoledne. Připravila jsem mu záchod v koupelně, misky v kuchyni, dvě deky a nové škrabadlo, které mě stálo skoro dva tisíce korun. Bruno po otevření přepravky vyběhl rovnou pod jídelní stůl a několik hodin odtud nevylezl.
Nechala jsem ho být. Večer se nakonec osmělil, prošel kuchyň, očichal sedačku a snědl část kapsičky. Když si kolem desáté lehl na koberec vedle gauče, měla jsem radost, jak dobře první den zvládl. Dokonce jsem poslala sestře fotografii s komentářem, že mám doma „nejhodnějšího kocoura v republice“.
Před spaním jsem zavřela dveře do ložnice. Měla jsem nové povlečení a od začátku jsem byla rozhodnutá, že kočka bude mít přístup do celého bytu kromě postele. Připadalo mi to jako úplně normální hranice. Ve dvě hodiny a sedmnáct minut mě probudilo táhlé mňoukání.
Nejdřív jsem si myslela, že se mi to zdálo. Pak se ozvalo znovu. Bruno seděl za dveřmi ložnice a vydával zvuk, který se běžnému kočičímu mňoukání příliš nepodobal. Několik minut jsem čekala, že přestane. Místo toho začal škrábat na dveře. „Bruno, ne,“ zavolala jsem rozespale. Na chvíli bylo ticho. Asi třicet vteřin. Pak začal znovu.
Druhá noc byla ještě horší
První noc jsem omluvila změnou prostředí. Vstala jsem, dala mu trochu granulí a seděla s ním chvíli v obýváku. Jakmile jsem se vrátila do postele a zavřela dveře, celý scénář se opakoval. Usnula jsem někdy po čtvrté hodině a v sedm už mě budil telefon.
Přes den byl přitom Bruno téměř bezproblémový. Spal na parapetu, jedl, chodil vzorně na záchod a postupně začal vyhledávat moji společnost. Když jsem pracovala u počítače, ležel několik metrů ode mě. Nic neničil a ani jednou po mně nevystartoval. Jakmile jsem ale večer zhasla, jako kdyby začínala jeho druhá směna.
Třetí noc shodil ze stolku květináč. Čtvrtou se pokoušel dostat do skříně v předsíni a skoro hodinu střídavě mňoukal u ložnice a pobíhal po chodbě. Pátý den jsem na spodní části dveří objevila první viditelné rýhy od drápů.
Zkoušela jsem všechno, co mě napadlo. Večer jsem si s ním půl hodiny hrála s udicí, krmila ho až těsně před spaním a přes den ho nenechávala dlouho spát. Koupila jsem mu míček s granulemi a pelíšek, do kterého si ani jednou nelehl. Výsledkem bylo hlavně to, že jsem byla unavená já.
Po týdnu už jsem byla podrážděná kvůli každému zvuku
Sedmou noc jsem šla spát před jedenáctou, protože jsem měla ráno důležitou pracovní schůzku. Bruno začal kolem půlnoci. Ignorovala jsem ho. Po dvaceti minutách se ozvala rána z kuchyně a já našla na zemi převrácenou misku s vodou.
Vytřela jsem podlahu, nalila vodu znovu a vrátila se do postele. O půl druhé začalo škrábání na dveře. Otevřela jsem je a řekla hlasitěji, než bylo potřeba: „Co po mně vlastně chceš?“ Bruno jen stál na chodbě. Nevypadal vystrašeně ani provinile. Díval se na mě, pak se otočil a pomalu odešel směrem do obýváku.
Druhý den odpoledne mi zazvonila sousedka z vedlejšího bytu. Je jí přes sedmdesát a jinak spolu vycházíme dobře. Nešla si stěžovat agresivně, spíš se opatrně zeptala, jestli mám novou kočku. „V noci je docela slyšet,“ řekla. „Hlavně kolem druhé nebo třetí.“
Bylo mi trapně. Ujistila jsem ji, že situaci řeším, přestože jsem v tu chvíli vůbec nevěděla jak. Poprvé mě napadlo, jestli jsem udělala chybu. A hned za tím přišla ještě nepříjemnější myšlenka: co když ho budu muset vrátit?
V útulku se mě zeptali na jednu věc
Druhý den jsem zavolala ženě, se kterou jsem adopci vyřizovala. Čekala jsem obecné rady o aklimatizaci, ale začala se mě vyptávat poměrně konkrétně. Kde Bruno spí, jestli má v noci otevřené dveře a co dělá těsně předtím, než začne mňoukat. Když jsem řekla, že ložnici zavírám, chvíli mlčela. „To by mohlo být ono,“ řekla. „U původní majitelky spal v ložnici.“
Teprve potom mi vysvětlila víc. Bruno žil několik let se starší ženou, která trávila hodně času doma. Nebyl zvyklý být v noci oddělený. Když paní kvůli zdravotnímu stavu odešla do zařízení s pečovatelskou službou, několik týdnů ho chodila krmit její dcera. Potom se rozhodli dát ho do útulku.
Najednou mi část jeho chování začala dávat větší smysl. Během několika týdnů přišel o člověka, se kterým žil roky, o svůj byt a následně i o prostředí útulku, na které si mezitím trochu zvykl. Já jsem očekávala, že pátý den pochopí moje domácí pravidla.
Přesto jsem nechtěla jednoduše rezignovat a nechat ho spát na polštáři. Domluvila jsem se proto také s veterinářkou, abych vyloučila zdravotní problém. Vyšetření bylo v pořádku. Dostala jsem hlavně doporučení zavádět změny pomaleji a vytvořit mu pevnější večerní režim.
Jednu noc jsem dveře nechala otevřené
Po deseti dnech jsem to zkusila. Dveře ložnice zůstaly otevřené a vedle postele jsem položila starou deku. Bruno přišel asi pět minut poté, co jsem zhasla. Prošel se po pokoji, očichal noční stolek a vyskočil na matraci. Sundala jsem ho dolů. O minutu později byl zpátky. „Tak to teda ne,“ zamumlala jsem a položila ho znovu na zem.
Potřetí už na postel nevyskočil. Lehl si na koberec těsně vedle ní. Čekala jsem, co začne dělat kolem druhé hodiny. Když jsem se v noci probudila a podívala se na telefon, bylo 3:46. V pokoji bylo ticho. Bruno spal stočený u skříně.
Nebyl to zázračný konec našeho problému. Další noc mě ve čtyři vzbudil tím, že si hrál s papírovou taškou. O několik dní později zjistil, že když v 5:20 několikrát škrábne do matrace, velmi spolehlivě otevřu oči.
Tašku jsem uklidila a ranní krmení postupně přesunula do automatického dávkovače, aby si přestal spojovat moje vstávání s plnou miskou. Během dalších dvou týdnů se noční mňoukání téměř vytratilo.
Moje pravidla se nakonec trochu změnila
Bruno u mě žije osm měsíců. Do postele může, ale většinou v ní stejně nespí. Má deku na židli vedle okna a právě tam tráví velkou část noci. Občas kolem páté přijde zkontrolovat, jestli jsem vzhůru. Když nejsem, zpravidla zase odejde. Dveře ložnice už nezavírám.
Zpětně mě nejvíc překvapuje, jak rychle jsem jeho první dny hodnotila podle toho, co vyhovovalo mně. Měla jsem připravené misky, škrabadlo, kvalitní granule i několik hraček, takže jsem měla pocit, že jsem udělala všechno správně. Jenže pro Bruna nebyl největší problém nový pelíšek nebo značka krmiva. Potřeboval zjistit, kam jsem každou noc zmizela a jestli se zase vrátím.
Před několika týdny u mě přespávala sestra. Ráno přišla do kuchyně a zeptala se, jestli mě Bruno v noci vůbec někdy budí. Zrovna seděl na parapetu a sledoval holuby před domem. „Teď už skoro ne,“ odpověděla jsem. V tu chvíli seskočil, došel k zavřeným dveřím koupelny a začal do nich škrábat. Sestra se rozesmála. Já už naštěstí taky.
Zdroje: autorský text
