Článek
Státnice jsem zvládla. Dokonce s červeným diplomem, což, jak mi bylo několikrát řečeno, „už dneska nikdo neřeší, ale je to pěkný“. Mám z toho fotku. Jsem na ní trošku rozmazaná, protože mamka fotila proti světlu a zároveň zvedala telefon, že „už jdou gratulovat“. Ale mám ji. Důkaz.
Cestou domů jsem si koupila zmrzlinu, i když jsem měla šaty, kde se to dost blbě setře. A večer jsem dojela k rodičům. Nečekala jsem šampaňské a fanfáry. Ale tak… aspoň: „To je paráda, Ali! Tvá tvrdá práce se vyplatila.“ Nebo klidně jen: „Přineslas chleba?“ – i to by bylo v pořádku. Místo toho mě po pár minutách vítání čekala otázka, která se vznášela ve vzduchu jako ten podivný závěs dýmu po nedělním smažení řízků.
„A co svatba? Už máš nějakého nápadníka?“
Bylo to řečeno bez zloby. Jen jako samozřejmá kapitola, která měla logicky následovat po diplomu. U nás doma se totiž nikdy nevedly velké debaty o budoucnosti. Spíš se předpokládaly. Po škole práce, po práci svatba, po svatbě dítě. A já? Já se zdržela ve druhém bodě. V práci. Bez prstýnku. A s vlastním bytem, kde je v lednici víc sójovky než mléka.
Mamka se na mě dívala se směsí obav a zájmu. „Vždyť jsi hezká holka. Co ti chybí?“
Táta si přihnul piva a zvolna prohlásil: „To je dneska těžký. Oni ti chlapi nechtěj zodpovědnost.“ Pak přešel k diskuzi o cenách hypoték, čímž téma plynule uzavřel.
Seděla jsem tam s červeným diplomem v kabelce a najednou jsem si připadala jako holka, co přinesla domů špatnou známku z tělocviku. Ne že by mě to bolelo – spíš mě to zarazilo. Někde mezi „bravo“ a „kdy budeš rodit“ se vytratila radost. Nejspíš šla spolu s tím diplomem spát do skříně.
Přišel brácha. Mladší. Věčný student, který už třikrát změnil obor a dvakrát adresu. Objal mě a řekl: „Hele, červenej diplom. To se cení. Já mám červenej jen nos, když se nenamažu.“ Smála jsem se. On jediný nic neřešil. Nepřipomněl mi, že jsem překročila pomyslnou hranici ideálního věku pro vdávání, ani nezjišťoval, jestli jsem „už konečně někoho poznala“. Prostě měl radost. Z mé radosti.
Ale jinak jsem to slyšela celý večer. Od tetičky přes plot, která mi přinesla štrůdl a sdělila, že „dneska jsou ty holky nějaký divný, radši kariéra než rodina“. Od sousedky, co mě viděla vystupovat z auta a dojatě se zeptala, jestli „už byl někdo požádán o ruku“. A od babičky po telefonu, která se mi snažila vysvětlit, že „nejdřív svatba, pak děti, jinak je v tom chaos“.
Nikdo mi neřekl, že je skvělé, že jsem zvládla pět let školy. Že jsem dělala brigády, psala diplomku po nocích a že mi to celé občas lezlo na nervy. Nikdo nezmínil, že je fajn, že mám práci, co mě baví. Ani že mám přátele, kteří se mnou slavili až do rána, i když vědí, že mám jen červený diplom, ne červený kabriolet.
Doma se to prostě nehodnotilo. Ne jako něco, co stojí za samostatný obdiv. Ale jako mezikrok. Před tím „důležitým“. A tím je, jak se zdá, svatba.
Možná to není zlý úmysl. Možná je to generační vzorec. Možná se rodiče bojí, že mi ujíždí vlak, zatímco já sedím na nádraží a vůbec neplánuji nastupovat. Možná chtějí, abych měla někoho, kdo mi podrží deštník, když prší, i když já už dávno nosím pláštěnku v batohu.
Když jsem ten večer odjížděla, máma mi ještě zabalila bábovku. A pak mi mezi dveřmi zašeptala: „Víš, já ti jen přeju, abys byla šťastná.“ A já věděla, že to myslí vážně. Jen si to štěstí představujeme každá trochu jinak.
