Hlavní obsah
Lidé a společnost

Amišové žijí bez elektřiny, aut i mobilů. Za klidem komunity se skrývá přísný řád

Foto: Shutterstock.com-licencované foto

Na první pohled působí jejich svět skoro pohádkově. Koňské povozy, jednoduché domy, ženy v dlouhých šatech, muži v kloboucích a život, ve kterém není místo pro mobily, televizi ani honbu za novinkami.

Článek

Amišové patří mezi nejznámější náboženské komunity Severní Ameriky. Jejich život přitahuje pozornost právě proto, že se tak výrazně liší od běžného světa kolem nich. Zatímco většina společnosti řeší technologie, kariéru, cestování nebo osobní svobodu, amišské rodiny se dobrovolně drží stranou. Nejde ale jen o odmítání pohodlí. Je to celý systém, který určuje, jak se má člověk oblékat, s kým se může stýkat, jak má pracovat, co smí vlastnit a jaké místo má v rodině.

Dnes už nejde o malou skupinu na okraji společnosti. Podle odhadů žije v Severní Americe přes 410 tisíc Amišů a jejich počet dál roste. Největší komunity jsou v Ohiu, Pensylvánii a Indianě. Na rozdíl od mnoha jiných uzavřených skupin Amišové nevymírají, ale sílí. Důvod je jednoduchý: mají početné rodiny, nízkou míru odchodu z komunity a životní styl, který staví rodinu do samotného středu všeho.

Svět, kde pravidla platí víc než osobní přání

Základem amišského života je víra a soubor pravidel označovaný jako Ordnung. Nejde o jeden univerzální zákoník, který by platil všude stejně. Každá komunita může mít pravidla trochu jiná, ale princip zůstává podobný. Člověk má být pokorný, skromný, pracovitý a oddělený od okolního světa.

Právě proto Amišové odmítají většinu moderních technologií. Neznamená to, že by považovali každý vynález za zlo. Spíš se ptají, co daná věc udělá s rodinou a komunitou. Pokud technologie člověka vede k pohodlí, individualismu nebo závislosti na okolním světě, bývá problém. Proto se v jejich domech běžně nepoužívá elektřina ze sítě, televize ani internet. Místo aut slouží koňské povozy, místo rychlého kontaktu osobní návštěvy a místo spotřebního pohodlí každodenní práce.

Navenek to může působit jako návrat k jednoduššímu životu. Jenže jednoduchost nemusí automaticky znamenat svobodu. V amišské komunitě má řád velkou váhu a jeho porušení může člověka stát vztahy, bezpečí i místo mezi vlastními lidmi.

Foto: Shutterstock.com-licencované foto

Oblečení jako znak poslušnosti

Amiše lze poznat na první pohled. Muži nosí jednoduché košile, tmavé kalhoty, šle a široké klobouky. Ženatí muži mívají plnovous, zatímco knír odmítají, protože je pro ně spojený s vojenskou minulostí a násilím. Ženy nosí dlouhé jednobarevné šaty, zástěry, čepce a uzavřené boty. Móda tu nemá sloužit osobnímu vyjádření, ale naopak potlačení rozdílů.

Právě v oblečení je dobře vidět podstata celého systému. Jedinec nemá vystupovat nad ostatní. Nemá poutat pozornost. Nemá dávat najevo bohatství, vkus ani ambice. Všichni mají působit podobně, protože pokora a poslušnost jsou hodnoty, které se v komunitě učí od dětství.

Pro běžného člověka to může vypadat zvláštně, ale pořád přijatelně. Mnohem citlivější je otázka, co se stane ve chvíli, kdy někdo s pravidly nesouhlasí. V uzavřeném prostředí, kde rodina, víra, práce i společenský život tvoří jeden celek, není odchod jednoduchým rozhodnutím. Znamená to ztratit téměř všechno známé.

Ženy mají důležitou roli, ale ne stejnou moc

Amišské ženy rozhodně nejsou jen neviditelnou součástí domácnosti. V rodinách mají velkou odpovědnost, podílejí se na výchově dětí, chodu domácnosti, práci na farmě, ručních pracích i rodinném podnikání. V mnoha případech drží každodenní život rodiny pohromadě právě ony.

To ale neznamená rovné postavení. Amišská společnost je tradičně patriarchální. Muž je vnímán jako duchovní hlava rodiny a hlavní spojka s církevním i vnějším světem. Ženy se mohou podílet na domácím rozhodování a mají silný vliv v rodině, ale nejvyšší náboženské autority zůstávají mužské. Právě tady se ukazuje rozdíl mezi tím, že je žena pro komunitu nepostradatelná, a tím, že má skutečnou rozhodovací moc.

Pro ženy to může být dvojí břemeno. Na jedné straně jsou nositelkami tradice, péče a rodinného zázemí. Na druhé straně se od nich očekává poslušnost, skromnost a přijetí role, kterou si samy často nemohou volně vybrat. V prostředí, kde je odchod sociálně i psychicky velmi náročný, může být takový systém pro některé ženy tvrdý mnohem víc, než se zvenčí zdá.

Děti se učí hlavně to, co budou potřebovat doma

Vzdělávání amišských dětí je další oblast, která ukazuje napětí mezi komunitou a okolním světem. Děti obvykle docházejí do malých škol, kde se učí základům čtení, psaní a počítání. Důraz se klade na praktické dovednosti, práci, poslušnost a přípravu na život uvnitř komunity.

Ve Spojených státech se k tomu váže důležité rozhodnutí Nejvyššího soudu z roku 1972. Ten uznal právo amišských rodin neposílat děti do běžné školy po osmé třídě, protože další vzdělávání podle nich ohrožovalo jejich náboženský způsob života. Pro komunitu to byla významná ochrana. Pro kritiky však dodnes zůstává otázkou, zda takový model dává dětem dostatečnou možnost svobodně se rozhodnout o vlastní budoucnosti.

Právě vzdělání je totiž klíčové. Kdo vyrůstá jen v jednom systému, má omezený přístup k informacím o tom, jak může vypadat život jinde. A pokud člověk později začne pochybovat, nemá vždy praktické nástroje, peníze, vzdělání ani kontakty, které by mu odchod usnadnily.

Foto: Shutterstock.com-licencované foto

Pracovitost, soudržnost a tvrdé hranice

Amišům nelze upřít pracovitost. Jejich farmy, řemesla, nábytek, domácí pečivo nebo slavné prošívané přikrývky mají pověst poctivé ruční práce. Komunitní pomoc je u nich silná. Když se staví stodola, sejdou se desítky mužů. Když je potřeba pomoc v rodině, přicházejí příbuzní a sousedé. V tom je síla, kterou moderní společnost často ztratila.

Jenže stejná soudržnost může mít i druhou stranu. Komunita, která člověka chrání, ho zároveň kontroluje. To, co navenek působí jako bezpečí, může být uvnitř tlak. Člověk ví, že jeho chování nehodnotí jen rodina, ale celé okolí. Víra, práce a společenské postavení jsou propojené tak pevně, že osobní vzdor se snadno mění v konflikt s celým světem, ve kterém člověk vyrostl.

Amišský život proto není možné vnímat jen jako idylu bez mobilů a stresu. Je to systém, který některým lidem dává řád, jistotu a hluboký pocit sounáležitosti. Jiným ale může brát možnost rozhodovat o sobě.

Romantika starého světa má i stinnou stránku

Na Amiších nás přitahuje hlavně to, co nám samotným chybí. Pomalejší tempo, rodinná soudržnost, poctivá práce, méně obrazovek a více skutečného kontaktu. V době, kdy mnoho lidí žije pod tlakem neustálých zpráv, výkonu a spotřeby, může jejich svět působit skoro uklidňujícím dojmem.

Jenže romantizovat ho bez otázek by byla chyba. Za jednoduchým oblečením, koňskými povozy a domy bez elektřiny je přísný řád, který vyžaduje poslušnost. Nejvíc se to ukazuje u těch, kteří mají v komunitě méně formální moci. U žen, dětí a lidí, kteří začnou pochybovat.

Amišové tak nejsou jen obrazem minulosti, která přežila uprostřed moderní Ameriky. Jsou i připomínkou, že každá komunita má svou cenu. Někde se platí samotou a chaosem. Jinde poslušností a ztrátou volby. A právě proto jejich svět fascinuje i znepokojuje zároveň.

Zdroje:

Máte na tohle téma jiný názor? Napište o něm vlastní článek.

Texty jsou tvořeny uživateli a nepodléhají procesu korektury. Pokud najdete chybu nebo nepřesnost, prosíme, pošlete nám ji na medium.chyby@firma.seznam.cz.

Související témata:

Sdílejte s lidmi své příběhy

Stačí mít účet na Seznamu a můžete začít publikovat svůj obsah. To nejlepší se může zobrazit i na hlavní stránce Seznam.cz