Článek
A přesto mě právě on zasáhl víc než většina slov, která jsem slyšela za celý uplynulý rok. Bylo to zrovna v období, kdy se mi vůbec nedařilo. Práce mě nenaplňovala, vztah s přítelem byl plný ticha a výčitek, a já jsem měla pocit, že se točím v kruhu, ze kterého není cesta ven. Když mi Tereza nabídla, že mi půjčí svoji oblíbenou zimní bundu, protože jsem tu svou ztratila v baru (ano, tak moc jsem se snažila zapomenout na realitu), byla jsem jí vděčná.
Oblečení jsem si převzala, poděkovala a šla domů. O pár dní později jsem si v kapse hledala rukavice a narazila prsty na složený papírek. Vytáhla jsem ho ven, automaticky ho rozložila a zůstala chvíli úplně strnule stát. Na kousku starého bloku bylo rukou napsáno:
„Není tvoje chyba, že jsi se ztratila. Ale je tvoje síla se znovu najít.“
Na první pohled jednoduchá věta. Ale v tom momentě mi to přišlo, jako by ji někdo napsal přímo pro mě. Seděla jsem na posteli, držela ten papírek v ruce a měla slzy na krajíčku. Nedokázala jsem přestat číst. Pořád dokola.
Druhý den jsem se Terezy zeptala, jestli ví o tom vzkazu. Usmála se a přikývla. Prý si ho tam dala sama před dvěma lety, kdy si prošla těžkým obdobím a potřebovala si každý den připomínat, že všechno jednou přejde. Tehdy ten papírek zapomněla v kapse. A teď ho našla jiná žena… která ho možná potřebovala úplně stejně.
To malé gesto ve mně něco probudilo. Připomnělo mi, že se nemusím pořád snažit být silná navenek, když se uvnitř hroutím. Začala jsem se zase víc starat sama o sebe. Přestala jsem přehlížet svoje potřeby. A po čase jsem dokázala odejít ze vztahu, ve kterém jsem se už dávno necítila dobře.
Neříkám, že papírek v bundě mi zázračně změnil život. Ale byl impulzem, který mě zastavil uprostřed chaosu a připomněl mi, že mám pořád možnost začít znovu.
Od té doby nosím v peněžence vlastní vzkaz. Není to úplně ten samý, ale nese v sobě stejnou naději. A možná ho tam jednou najde někdo další. Třeba právě tehdy, kdy to bude nejvíc potřebovat.
