Článek
Nebyl to žádný utahaný typ, co si potřebuje něco dokazovat. Spíš jsme si lidsky sedli, rozuměli si. A navíc tvrdil, že doma to už dlouho nefunguje. Prý spolu jen přežívají kvůli dětem. Znělo to uvěřitelně. Vídali jsme se skoro rok, nejdřív jen večer po práci, později i víkendy. Měla jsem pocit, že se to někam posouvá. Začal mluvit o společné budoucnosti. A já se přistihla, že tomu věřím víc, než bych chtěla.
Dovolená, na kterou jsem se těšila
Loni na jaře přišel s tím, že bychom mohli někam vyrazit. Jen my dva, konečně v klidu. Říkal, že si vezme dovolenou, zařídí to tak, aby se „nebylo co divit“. Navrhl Itálii – Toskánsko, prý ho tam vždycky lákalo a ví, že mě taky. Měla jsem z toho radost. Bylo to poprvé, co jsem si dovolila snít o něčem víc než jen o ukradených večerech.
Domluvili jsme si termín, já si vzala volno a hlídala letenky. On říkal, že se postará o ubytování. A že mi dá vědět, jak to bude dál. Jenže pár týdnů před odletem jako by se něco změnilo. Přestal psát tak často, odkládal schůzky. Vymlouval se na práci, na starosti, na šéfa.
Začalo mi to být podezřelé
Zpočátku jsem si říkala, že má třeba fakt období stresu. Ale pak jsem náhodou viděla fotku, kterou sdílela jeho manželka. Byli na výletě, usmívali se. A ten komentář: „Letos si užijeme moře jako za starých časů.“ Zůstala jsem sedět a koukala na to jak blázen. Nechápala jsem.
Ten týden, kdy měl být se mnou v Toskánsku, jel s ní a s dětmi k moři. Nejdřív jsem si myslela, že to snad není pravda. Psala jsem mu, volala, chtěla odpovědi. Ale nedozvěděla jsem se nic konkrétního. Jen neurčité řeči o tom, že „situace se zkomplikovala“ a že „mě nechce zranit“.
Nechtěl mě zranit, ale stejně to udělal
Nevěděla jsem, jestli se mám smát, nebo brečet. Slíbil mi společný týden, mluvil o budoucnosti, a nakonec mě nechal sedět doma, zatímco on odpočíval někde u vody s rodinou, kterou prý už dávno opustil v duchu. Mně se neozval ani jednou z té dovolené.
Nejhorší na tom bylo, že jsem mu nechtěla psát vzteklé zprávy nebo dělat scény. Chtěla jsem být ta dospělá. Ale vevnitř to bolelo víc, než jsem čekala. Měla jsem pocit, že jsem mu byla dobrá jen tehdy, když se mu to hodilo. A když přišlo na skutečné rozhodnutí, zůstala jsem poslední v řadě.
Znovu se ozval jako by nic
Týden po jejich návratu mi napsal. Jako by se nechumelilo. Prý že se mu stýská, že mu chybím. Že to bylo složitější, než čekal, a že pořád věří, že „nás dva něco spojuje“. Smazala jsem zprávu hned, jak jsem ji dočetla. A pak další. Nechtěla jsem už slyšet žádné výmluvy.
Chvíli jsem o tom přemýšlela, ale pak mi došlo, že nemám zapotřebí být něčí rezerva. I kdyby mezi nimi doma bylo jakkoliv špatně, já si zasloužím něco jiného. Ne sliby, které končí na cizím Instagramu.
Od té doby jsem opatrnější
Neříkám, že mě to nezlomilo. Ale spíš mi to otevřelo oči. Věci, které jsem chtěla slyšet, jsem slyšela. Ale jen proto, že mi je někdo chtěl říct – ne proto, že by je myslel vážně. Už si tolik nepřipouštím, když někdo říká, že to má doma těžké. Vím, jak snadno se tím dá omluvit úplně všechno.
A taky jsem pochopila, že sny o společné dovolené nejsou nic, co bych měla slyšet šeptem po nocích. Když něco stojí za to, není třeba to schovávat. A když je někdo zadaný, ale nic s tím nedělá, tak to vlastně neplánuje změnit.
