Článek
Jiná města, jiní lidé, jiný svět. Jenže ono to nebylo „jen tak“. A já nejsem ten typ, co to dokáže úplně oddělit. Možná jsem si to myslela. Možná jsem si na ten typ jen hrála. Potkali jsme se v kempu. Na jihu. S rodiči jsme tam jezdili odmalička, ale letos jsem jela sama. S kamarádkou. Chtěly jsme si užít trochu svobody, první dovolenou bez dozoru, koupání, víno, smích.
A on tam byl s partou. Hrál na kytaru, měl takový ten trochu otrhaný batoh, na který si lepíte samolepky z míst, kde už jste byli, a mluvil klidně. Jako někdo, kdo se nikam nehoní. Komu je jedno, co si o něm kdo myslí. Vypadal, že má svět na háku, ale v očích měl zvláštní ticho, které mě znejistilo.
První večer jsme se jen míjeli. Druhý večer jsme spolu mluvili. Třetí večer jsme se políbili. A čtvrtý jsem si uvědomila, že mi chybí, když na chvíli zmizí. Nedával mi žádné signály, že by to chtěl nějak víc. Nepsal hned ráno, neptal se, co mám na oběd, ani mě nevodil za ruku. Ale když jsme byli spolu, byl přítomný. Upřímně, klidně, bez přehnaných gest. A já se přistihla, že se směju jinak než obvykle. Že mě bolí tváře a přitom je mi lehce.
Nikdy jsme si nic neslíbili. Nikdo neřekl: „Teď jsme spolu.“ Nikdo neřešil, co bude v září. Ani jedno z nás si nehrálo na románek století. Ale zároveň jsme si navzájem říkali věci, které obvykle neříkáte někomu, koho znáte pět dní. Já jsem mu řekla, že se bojím začít vysokou, že nejsem ten typ, co hned zapadne. On mluvil o svém dědovi, který ho naučil vařit a říkal mu, že když něco nejde, má se jít vyspat. A já si tu větu od té doby pamatuju.
Bylo to jako bublina. Jako kdyby se kolem nás na chvíli zavřel svět. A já v něm byla jiná. Odvážnější. Otevřenější. Bez kalkulací. Nechtěla jsem si nic chránit. Nechtěla jsem se dělat nedostupnou, hrát si na „nezávislou holku“. Chtěla jsem jen být. S ním. V tom momentu. A nemuset si hlídat, kolik procent pozornosti dávám, aby to „nebylo moc“.
Když jsme odjížděli, bolelo to víc, než jsem čekala. Objali jsme se. Ne že by to bylo nějak dojemné, spíš tiché. Jen tak jsme tam stáli, moje hlava na jeho rameni a on měl ruku v mých vlasech. A já najednou nemohla dýchat. Cítila jsem, že něco nechávám za sebou. Něco, co bych si chtěla vzít s sebou. Ale nešlo to. Měl jiný plán. A já taky.
Psali jsme si pak ještě pár týdnů. Občas se viděli, ale už to bylo jiné. Svět se vrátil. Hodiny, vlaky, zkoušky, práce. Vzpomínky se stávaly vzácnějšími. Ale on nezmizel. Byl tam, když jsem se složila u učení. Napsal, když viděl něco, co mu mě připomnělo. Byl jiný než ostatní. Nepotřeboval být středem pozornosti. Uměl naslouchat. A já si poprvé uvědomila, že se dá zamilovat i jinak. Tiše. Bez výbuchů. Bez dramat. Jen tím, že vám někdo dovolí být sebou. A že se vedle něj cítíte bezpečně. Bez přetvářek. Bez návodu.
Dneska už spolu nejsme. A přesto ho pořád někde mám. Není to lítost. Ani bolest. Spíš zvláštní vděčnost. Za to léto. Za tu verzi sebe, kterou jsem tam potkala. A kterou se od té doby snažím hledat i jindy. Když to na mě padá. Když pochybuju. Vzpomenu si na to, jak jsme jedli meloun na dece a smáli se, protože nám kapala šťáva na trička. A jak mi řekl, že jsem celá jako voda – pořád v pohybu, ale když mě někdo zkusí zadržet, ztrácím se.
Možná to zní jako hloupost. Jako sentiment. Ale věřím, že jsou lidi, kteří se v našem životě objeví jen na chvíli, a přesto zůstanou napořád. Ne v tom romantickém smyslu, že si je vezmeme. Ale v tom hlubším – že nás něčemu naučí. A že už nejsme stejní jako předtím.
Já nejsem stejná. Už vím, že flirt může být víc než hra. Že když se do něčeho pustím, může to bolet, ale taky to může stát za to. A že někdy je lepší se doopravdy zamilovat, i když to nemá záruku, než si celý život dávat pozor, abych náhodou nebyla „ta, co se nechala unést“.
Protože to léto mi dalo něco, co mi žádný plán ani strategie nedaly. Pocit, že jsem to opravdu byla já. Bez filtru. Bez plánu B. A že i když to skončilo, stálo to za to. Protože některé příběhy nemusí trvat věčně, aby měly smysl. A některé city nemusí být navždy, aby byly skutečné.
