Článek
Malovala si obrázky, koho pozve, jaký dort bude mít, co všechno bude na výzdobě. A já, jako každá máma, jsem chtěla, aby na ten den nikdy nezapomněla. Aby to bylo kouzelné, plné smíchu, balónků a těch malých okamžiků, kdy vám dítě s rozzářenýma očima šeptne: „Mami, tohle je ten nejkrásnější den.“
A všechno vypadalo, že se rýsuje skvěle. Sladila jsem barvy dekorací, objednala dort s jednorožcem, domluvila malou kouzelnickou show, udělala domácí limonádu a dokonce i ty mini sendviče, které měly tvar hvězdiček – ne praktické, ale krásné. Všechno jsem měla pod kontrolou. Tedy… skoro všechno.
Jediné, co jsem neměla v rukou, byla moje máma. Babička. Ta je kapitola sama pro sebe. Miluje vnoučata, to bez debat. Ale zároveň má zvláštní talent udělat z každé události něco, na co se dlouho vzpomíná – jen ne tak, jak byste chtěli. A tentokrát se rozhodla, že přijde s překvapením.
Už když mi den předem volala a řekla: „Neboj, já přijdu s něčím originálním, uvidíš!“, měla jsem z toho špatný pocit. Ale nebyla jsem schopná jí to rozmluvit. Přišla s velkým úsměvem a ještě větší taškou. Dorazila přesně v době, kdy děti seděly u dortu a já se snažila ukočírovat, aby každé dítě mělo svíčku do ruky a nikdo neplakal, že jeho lžička je růžová místo modré.
„Tady jsem!“ zahlásila hlasem, který by probudil i sousedy o dvě patra výš. Všechny děti ztichly. Dcera se rozzářila. „Babičkoooo!“ A pak to přišlo. Z tašky vytáhla krabici, ovázanou blyštivou mašlí. A před všemi dětmi ji dceři podala. „Tady máš, moje zlatíčko. To je něco speciálního. Nikdo jiný to nemá!“ Dcera opatrně rozbalila papír, odklopila víko… a v tu chvíli jsem skoro omdlela. Živý králík. Ano. Živý, dýchající, hopsající králík.
„No co koukáš tak vyděšeně?“ smála se moje máma. „Vždycky chtěla zvířátko, tak jsem jí pořídila něco nenáročného.“ Děti začaly jásat. Všichni si chtěli králíka pohladit, chytit, pochovat. Králík zpanikařil, vyskočil z krabice, udělal kolečko po obýváku a zalezl pod gauč. Dvě děti začaly brečet, protože jim zvířátko poškrábalo nohu, třetí křičelo, že je to největší štěstí jeho života.
Já jsem tam stála, v ruce plastovou lžičku, a přemýšlela, jestli mám začít křičet, brečet nebo se smát. Měla jsem objednaný nádherný dort. Třípatrový, pastelově růžový, s malovaným jednorožcem a jedlým třpytem. Ne snad, že bych byla marnivá – ale chtěla jsem dceři splnit přání. O dortu mluvila celé týdny. Jenže babička přinesla „svůj vlastní“ dort.
„Víš, že já ty kupovaný moc nemusím,“ řekla mi šeptem. „Upekla jsem klasiku. Buchtu s tvarohem a borůvkami, co má malá tak ráda!“ A buchta šla přímo na stůl. Bez ohledu na to, že na stole už stál ten objednaný dort, který mě stál polovinu výplaty a dvě noci bez spaní, když jsem ho zařizovala.
Děti samozřejmě chtěly to, co je jednodušší. Buchta měla úspěch. Jednorožec sice zůstal focený na Instagramu, ale půlka z něj zůstala netknutá. Dcera se na mě podívala a pošeptala: „Mami, ale já chtěla jen ten růžový…“ A já jí to věřila. Jenže dětská demokracie rozhodla. Babička byla nadšená: „Vidíš? Domácí je domácí!“
Měla jsem domluvenou paní na program – kouzelnici, co s dětmi měla dělat bubliny, malovat obličeje a ukazovat jednoduché triky. Všechno šlo krásně… než se babička rozhodla, že „to zkusí taky“.
„Tohle jsme dělali na táborech! Počkejte, děti!“ zavolala a začala vyrábět loutku z ponožky. Ne, nedělám si legraci. Vzala svou starou ponožku, fixu a dvě kuličky z alobalu. Děti byly zmatené. Některé se smály, některé koukaly, jiné se pokoušely babičce říct, že chtějí radši zpátky tu kouzelnici.
Jenže babička byla ve svém živlu. Vyprávěla historky z dětství, házela bonbony do vzduchu a zpívala s nimi táborové písničky. Z programu se stala improvizace, z improvizace chaos. A kouzelnice se mi omluvila, že radši odchází, protože „někdy to prostě nejde.“
Když už jsem si myslela, že nic dalšího nemůže přijít, babička se na odchodu rozloučila slovy: „Tak si to tu uklidíte, maminko, já už jedu! Ale bylo to super, viď?“ Objala dceru, pohladila králíka, který mezitím okupoval spodní poličku komody, a odjela.
Zůstala jsem tam mezi drobky z buchty, rozlitou limonádou, prázdnými talířky a dvěma rozplakanými dětmi (protože někdo králíkovi dal lentilku a ten se poblinkal). Posadila jsem se na zem, zula si boty a zasmála se. Hystericky, unaveně, ale přece. Protože to byla oslava, na kterou nikdo z nás nezapomene. Díky babičce.
I když mi zničila půlku plánů a králík se stal neplánovaným členem domácnosti, moje dcera na večer řekla jen: „Mami, děkuju. Babička je teda trochu praštěná, ale bylo to fakt zábavný.“ A já věděla, že to nejdůležitější se podařilo.
