Článek
Ale pak zemřela moje babička. A v ten moment se začaly dít věci, které bych čekala spíš v nějaké detektivce než v naší rodině. Babička, která držela rodinu pohromadě Babička byla neuvěřitelná žena. Milá, laskavá, ale taky tvrdá, když to bylo potřeba. Vždycky říkala, že rodina je na prvním místě.
V domě, který mi později odkázala, žila skoro celý svůj život. Dům byl velký, starý, ale měl duši. Byla jsem u ní odmalička pořád. Pekla mi bábovky, učila mě šít, povídala mi o minulosti. A já byla ta, kdo se o ni staral, když už nemohla sama. Ne moje matka. Ne moji strýcové a tety. Ne ostatní příbuzní.
Já. Ale ani to je nezastavilo v tom, aby mi po její smrti začali házet klacky pod nohy. Babička zemřela ve věku 86 let. Byla jsem u ní až do poslední chvíle. Celá rodina se sešla na pohřbu, slzy, vzpomínky, objetí. Všichni vypadali dojatě, smutně.
Jenže o pár dní později smutek vystřídalo něco jiného. Závist. Chamtivost. A faleš. V den, kdy se četla závěť, jsme se všichni sešli u notáře. A tam to přišlo. Babička napsala jasně: „Celý dům odkazuji své vnučce. Je to jediný člověk, který tu byl vždy, když jsem ji potřebovala.“ Ticho. A pak – exploze. „To přece není fér! Než jsem stihla cokoliv říct, ozvala se moje matka.
„To přece není možné! Jak to, že všechno nechala jen jí?!“ Pak strýc. „Ten dům patří celé rodině! Nemůže to dostat jen jedna osoba!“ Pak teta. „Musíme to napadnout! To je určitě omyl!“ Seděla jsem tam, šokovaná. Celý život je ten dům nezajímal. Celý život k babičce skoro nechodili. A teď najednou měli plnou pusu řečí o tom, že na něj mají právo.
Začalo peklo. Během pár dní jsem zjistila, že tohle nebude snadné. Příbuzní se rozhodli, že mě vyšachují. Začali rozšiřovat fámy, že jsem babičku zmanipulovala. Matka šla k právníkovi, jestli může závěť napadnout. Strýc si najednou vzpomněl, že do domu přispíval na opravy. Byla jsem v šoku.
Dům, ve kterém jsem vyrůstala, který mi babička s láskou odkázala, se stal bojištěm. Nejhorší na tom bylo, že i moje vlastní matka se ke mně otočila zády. „Je to nefér vůči ostatním,“ řekla mi jednou do telefonu. „Měla bys dům prodat a peníze rozdělit.“
„A proč bych měla?“ zeptala jsem se. „Kde jste byli, když babička potřebovala pomoct? Kdo za ní chodil, kdo jí vařil, kdo ji myl? Byla jsem to já. Ne vy.“ Ticho. „To není důležité,“ řekla nakonec. A v tu chvíli mi došlo, že tahle rodina už nikdy nebude stejná.
Teta a strýc nakonec skutečně podali žalobu. Chtěli závěť zpochybnit. Chtěli dokázat, že babička už neměla jasnou mysl, když ji psala. Ale měli smůlu. Závěť byla sepsaná u notáře. Byla naprosto platná. A tak se snažili jinak. Najednou se začaly dít podivné věci.
Ztratily se některé babiččiny osobní věci, které byly ještě v domě. Někdo se snažil přesvědčit sousedy, že babička měla „jiné plány“. Dokonce mi někdo jednou propíchal pneumatiku u auta. Ano. Kvůli domu. Nakonec soud rozhodl v můj prospěch. Dům zůstal mně, tak jak to babička chtěla.
Ale za jakou cenu? Od té doby se se mnou polovina rodiny nebaví. Na rodinných setkáních mě ignorují, vyhýbají se mi. A moje vlastní matka? Řekla mi, že jsem zradila rodinu. Ne proto, že jsem dům ukradla. Ale proto, že jsem se nechtěla nechat okrást já. Co mi to dalo? Dnes už vím jednu věc.
Rodina není o krvi. Rodina je o lidech, kteří při vás stojí, když jde do tuhého. A někdy poznáte pravé tváře lidí teprve ve chvíli, kdy jde o peníze. Dům mám dodnes. A pokaždé, když projdu jeho chodbami, vzpomenu si na babičku. A říkám si, že by byla hrdá, že jsem se nenechala zlomit.
