Bydlení Aleše Cibulky a Michala Jagelky překvapilo veřejnost. V bytě dominují dvě oblíbené místnosti

Co vlastně dělá domov domovem. Je to drahý nábytek, dokonalé dekorace a interiér jako z katalogu. Nebo spíš věci, které mají svůj příběh, trochu chaosu a život, který je na první pohled vidět. Právě druhá možnost sedí na pražský byt známé moderátorské dvojice mnohem víc.

Jejich mezonet v Libni nepůsobí jako pečlivě naaranžovaná kulisa. Naopak. Je to místo, kde se potkává minulost staré budovy s osobními předměty, pracovními kouty i běžnými každodenními situacemi. A možná právě proto působí tak přirozeně.

Když se řekne domov známých tváří, řada lidí si automaticky představí okázalý luxus, lesk a interiér, kde je všechno dokonale sladěné. Jenže tady je realita jiná. Tento byt stojí hlavně na atmosféře, vzpomínkách a drobnostech, které dávají prostoru osobnost. Jejich společný příběh začal už na začátku nového tisíciletí. Z nenápadného setkání se postupně stal vztah a později i společné bydlení.

Jeden z nich tehdy žil na okraji Prahy, druhý se k němu časem přidal. Brzy ale bylo jasné, že pro práci i běžný život budou potřebovat víc místa. A právě tehdy přišla na řadu nabídka, která zpočátku nevypadala jako osudová. Šlo o mezonetový byt v bývalé administrativní budově někdejšího průmyslového areálu v Libni. Na prohlídku šli spíš ze zvědavosti než s tím, že by už měli jasno.

Velká rozhodnutí někdy nepřijdou ve chvíli, kdy člověk obdivuje moderní kuchyň nebo sleduje výhled z oken. Někdy rozhodne detail, který by čekal málokdo. V tomto případě to byla vana. Jakmile do bytu vešli, okamžitě cítili, že ten prostor má něco do sebe. Budova s téměř stoletou historií si dodnes nese výrazný charakter.

Železobetonová konstrukce z první poloviny minulého století propisuje do interiéru zvláštní syrovost, kterou nelze jednoduše napodobit. Pak přišel moment, na který se nezapomíná. V koupelně stála velká vana a jeden z budoucích majitelů si do ní bez velkého přemýšlení lehl rovnou v kabátu i botách. Chtěl si jednoduše ověřit, jestli je dost pohodlná a prostorná. Zní to úsměvně, ale právě v tu chvíli bylo rozhodnuto. Byt si získal jejich pozornost natolik, že už nebylo co řešit.

Na tomto mezonetu je zajímavé právě to, že nesází na chladnou dokonalost. Industriální ráz prostoru zůstal zachovaný, ale nezůstal sám. Postupně se propojil s knihami, obrazy, drobnými předměty, osobními vzpomínkami i věcmi, které mají význam jen pro své majitele. Tohle není interiér, ve kterém by se člověk bál odložit hrnek na stůl. Je to byt, kde je na první pohled poznat, že se v něm normálně žije. A pro spoustu lidí je to možná bližší než sterilní bydlení, které vypadá dobře jen na fotografiích.

Velkou roli tu hraje i samotný prostor. Každý z dvojice má vlastní pracovnu, což je při jejich profesním vytížení zásadní. K tomu se přidává balkon, kde se dřív pěstovalo kdeco. Později ale tuto kapitolu převzala chalupa, která nabídla víc možností i větší klid. A pak je tu ještě jeden důležitý člen domácnosti. Temperamentní chrt Tobiáš. Ten podle všeho nepochybuje o tom, kdo je skutečným pánem bytu. U dveří vítá hosty s takovou energií, že by si leckdo mohl myslet, že právě jemu patří celý prostor. A vlastně to tak trochu i je. Dokonce natolik, že jedna designová sedačka nakonec ustoupila jeho pohodlí.

Velmi výmluvnou částí bytu jsou dvě pracovny. Každá je úplně jiná a každá přesně odpovídá tomu, kdo ji používá. Právě tady je krásně vidět, jak odlišné povahy mohou v jednom domově vedle sebe fungovat. První pracovna působí živěji a uvolněněji. Připomíná prostor, který se vyvíjel postupně a přirozeně. Je v ní cítit vztah ke knihám, obrazům i předmětům, které mají osobní historii. Nejde o dokonale sjednocený kout, ale o místo, kde má skoro každá věc vlastní význam a vzpomínku.

Druhá pracovna je pravý opak. Tady vládne řád, systematičnost a klid. Police zaplňují hlavně knihy o historii, publicistice a také právnické tituly ze studentských let. Je zřejmé, že tento kout slouží hlavně k soustředění, čtení a přemýšlení. Právě podobné detaily často o lidech řeknou víc než dlouhé rozhovory. Podle odborníků na bydlení totiž domov obvykle odráží osobnost svých obyvatel mnohem přesněji, než si sami připouštějí. A tady to platí beze zbytku.

Zajímavostí, která v mnoha domácnostech nebývá obvyklá, je jejich společná šatna. Nešlo o žádný plán ani módní experiment. Jednoduše se ukázalo, že mají stejnou konfekční velikost. Výsledek je jasný. Sdílejí obleky, kabáty, košile i ponožky. Jen u bot zůstává jasná hranice. Ty si nepůjčují.

Možná to působí jako drobnost, ale podobné detaily často ukazují, jak sehraně může pár po letech fungovat. Ráno je občas potřeba rychlá domluva, kdo si vezme které sako nebo kabát. Nejen kvůli pohodlí, ale i proto, aby se nestalo, že by se v práci nebo na obrazovce objevilo stejné oblečení v příliš krátkém sledu. Právě v takových situacích je vidět, že společné soužití není o velkých gestech, ale o maličkostech, které musí fungovat každý den.

Na tomto bytě je sympatické i to, že si nehraje na nedotknutelnou výstavní plochu. Najde se tu místo, kde se suší prádlo přehozené přes rotoped, i pohovka, která možná není designovou ikonou, ale slouží přesně tak, jak má. A právě to je nejspíš jeho největší síla. Domov nemá být galerie, ve které člověk našlapuje po špičkách. Má to být prostor, kde se dá normálně žít, odpočívat, pracovat a být sám sebou. Možná to znáte i vy. Někdy jsou nejcennější právě ty věci, které by si interiérový stylistka do katalogu nevybrala, ale pro vás znamenají úplně všechno.

Přestože oba svůj libeňský mezonet milují, čím dál častěji vyrážejí i na chalupu. Tam nacházejí jiný typ klidu, odstup od města a prostor, který nabízí zase trochu jiný rytmus života. Pražský byt ale zůstává jejich pevným bodem. Je to místo, kam se vracejí za svými knihami, zvyky, vzpomínkami i za Tobiášem, který má o fungování celé domácnosti zcela jasno. A možná právě proto působí jejich domov tak přesvědčivě. Není postavený na okázalosti, ale na skutečném životě.

Zdroje: