Článek
A i když už uplynulo pár měsíců, stále mám v sobě ten zvláštní pocit – směs úlevy, hanby a otázek, jestli to opravdu bylo nutné. Udělala jsem něco, co bych za normálních okolností nikdy neudělala. Ale tehdy to najednou působilo jako jediná možnost. Jde o školku. O jednu malou, hezkou školku na kraji našeho města. A o moji dceru, která do ní měla nastoupit. Jenže realita zápisů, přeplněných tříd a neúprosných pravidel je mnohem tvrdší, než si kdo uvědomí, dokud to sám nezažije. A tak jsem udělala věc, za kterou se stydím.
Moje holčička – Anička – je dítě, jaké si snad každá máma přeje. Hodná, vnímavá, veselá, miluje knížky, zvířátka a dlouhé povídání. Od malička byla zvyklá na kolektiv, protože jsme hodně chodily do mateřských center, na hřiště, mezi děti. A tak jsem věděla, že bude na školku připravená. Já jsem se po mateřské chtěla vrátit do práce. Ne snad z nutnosti – i když přiznejme si, jeden plat dneska často nestačí – ale taky proto, že mi práce chyběla. Ta moje stará identita, být zase někým jiným než „jen“ mámou.
A taky proto, že jsem se prostě těšila, že si dám v klidu kafe, aniž by mi ho někdo převrátil. Že se pár hodin denně budu soustředit na něco jiného než na to, co kdo snědl, kde kdo co rozsypal a kdo si proč a čím namaloval obličej. Začala jsem hledat školku. Ne hned, ale včas – podle všech těch doporučení „začněte se zajímat s předstihem“. Vyhlídla jsem si jednu. Neříkám, že byla nejlepší, ale byla v pěší vzdálenosti, měla krásnou zahradu a od známých jsem slyšela jen samé dobré věci.
Šla jsem k zápisu s pocitem, že všechno je v pořádku. Naše trvalé bydliště je v obvodu, dítě zdravé, připravené, já se chci vrátit do práce – tak co by mohlo být problém? Jenže ouha. Vaše dítě bohužel nebylo přijato. Seděla jsem u kuchyňského stolu, v ruce rozhodnutí, a v krku mi hořelo. Dostala se tam sousedčina holčička, která má maminku na mateřské. A taky chlapeček, který bydlí dva bloky mimo obvod. A my – my ne. Nevěřila jsem tomu.
Volala jsem ředitelce, slušně, klidně, ptala se proč. Odpověď byla stručná: velký převis, rozhodovalo se podle kritérií, body, tabulky, prostě smůla. „Zkuste jinou školku.“ Zkusila jsem. A další. A ještě jednu. Všude plno. Všude: „Kapacita naplněna.“ A na mě se pomalu začala valit realita: Nebudu moct nastoupit do práce. A moje dcera nebude mezi dětmi. A pak přišel ten moment, kdy jsem to udělala.
Někdo mi poradil: „Víš, že když máš trvalé bydliště v obvodu, tak mají větší šanci? Zkus si ho změnit třeba k rodičům.“ Nejdřív jsem to smetla ze stolu. To přece nejde. Co bych to byla za mámu, kdybych kvůli školce začala obcházet systém? Jenže pak přišly další odmítavé odpovědi, nervozita z blížícího se léta, ztráta místa v práci, pocit selhání. A tak jsem to udělala.
Na papíře jsme se s Aničkou přestěhovaly k mým rodičům, kteří bydleli o pár ulic dál – přesně do obvodu té školky, která se mi tolik líbila. Papírově. Ve skutečnosti jsme zůstaly doma, ve svém bytě.Nikomu jsem to neřekla. Ani manželovi ne úplně do detailu. Rodiče se jen tiše pousmáli. „Dneska to dělá každý,“ řekla máma. Ale mně se to nijak neulevilo. Bylo to špatně. Věděla jsem to. Ale udělala jsem to. A vyšlo to.
O pár týdnů později přišlo rozhodnutí: „Vaše dítě bylo přijato.“ Úleva, radost, pocit, že to konečně vyšlo. Jenže zároveň i divný tlak na hrudi. Věděla jsem, že to není fér. Někdo jiný třeba místo nedostal. Někdo, kdo všechno dělal podle pravidel.
Ale když jsem pak první den viděla Aničku, jak si v šatně bere papuče, jak se usmívá na paní učitelku, jak hned najde kamarádku a jdou si hrát… chtělo se mi brečet. Ne z výčitek, ale z úlevy. Protože jsem věděla, že tam patří. Že tam bude šťastná. A že by bylo špatně ji o tohle připravit. Ale stydím se dodnes. Kdykoliv jdu pro Aničku a potkám maminku, která říká: „Nás bohužel nevzali, budeme muset počkat další rok,“ cítím se jako podvodnice. Jako někdo, kdo si vzal něco, co mu nepatří.
Ano, Anička si to místo zaslouží. Ano, je tam spokojená, milovaná, rozvíjí se. Ale ten způsob, jak jsme se tam dostaly, mi pořád leží na srdci. A ne, neudělala bych to znovu – ale tehdy jsem měla pocit, že nemám jinou možnost. Vím, že nejsem jediná. Znám spoustu maminek, které udělaly totéž. Některé to berou jako nutné zlo. Některé si to omluví, jiné to ani neřeší. Ale mně to prostě leží v hlavě.
Protože když vás systém nutí k tomu, abyste ohýbali pravidla, abyste dělali věci za hranou, něco je špatně. Nechci nikoho očerňovat. Věřím, že učitelky, ředitelé i úředníci dělají, co mohou. Ale jestli je systém nastavený tak, že poctivost nestačí, že musíte něco „vymyslet“, aby se vaše dítě dostalo do běžné školky – tak to není problém rodičů. To je problém celého systému.
Já už jen doufám, že Anička nikdy nebude muset dělat něco, za co by se styděla tak, jako já. Ale pokud by to mělo znamenat, že bude šťastná… možná bych to udělala znovu. A právě to mě děsí nejvíc.
