Článek
Nový začátek pro všechny
Před dvěma lety jsme s manželem koupili starší dům na okraji města. Měl být pro nás i pro jeho maminku, která už byla v důchodu a bydlela sama v paneláku bez výtahu. Chtěli jsme, aby měla klid, zahradu a svoje soukromí. Měla to být výhra pro všechny. Dům byl rozdělený na dvě samostatné bytové jednotky, takže jsme měli každý své. My nahoře, ona dole.
Zpočátku byla nadšená. Pomáhala nám vybírat kuchyň, měla radost z nové ložnice a dokonce si plánovala malý záhonek s bylinkami. My jsme zatím řešili opravy střechy, zateplení a spoustu dalších věcí, které starší dům obnáší. Bylo to náročné, ale říkali jsme si, že až se vše dokončí, budeme konečně všichni v klidu.
Z malých věcí se staly výčitky
Jenže klid netrval dlouho. Tchyně začala být nespokojená. Vadilo jí, že v horním bytě slyší kroky našeho syna, že jí světlo z našeho balkonu svítí do okna, že máme jiný typ poštovní schránky než ona. Ze začátku jsme to brali s nadhledem. Přece jen, stěhování a změna prostředí nejsou jednoduché.
Postupně se ale stížnosti stupňovaly. Každé ráno začínalo kritikou. Buď jsme špatně parkovali, nebo moc často prali. Když jsme se snažili s ní o tom mluvit, tvrdila, že jí nerozumíme a že si děláme, co chceme. Všechno, co jsme udělali, bylo špatně. Přitom jsme dům koupili hlavně kvůli ní. Chtěli jsme, aby měla jistotu a pohodlí.
Rozhovory, které nikam nevedly
Manžel se s ní snažil několikrát promluvit. Vysvětloval, že nám na ní záleží a že jí nechceme nijak omezovat. Že pokud jí něco vadí, můžeme to řešit. Jenže každá taková snaha skončila hádkou. Tchyně byla přesvědčená, že jsme jí „zavřeli do sklepa“ a že si z ní udělali služku, přestože jsme po ní nikdy nic nechtěli.
Když jsme jí nabídli, že jí pomůžeme s nájmem, nebo že za ni zaplatíme část energií, urazila se. Prý není chudinka. Když jsme ji pozvali na nedělní oběd, odmítla. Tvrdila, že se necítí vítaná. Čím víc jsme se snažili, tím víc jsme byli za nepřátele.
Den, kdy přestala mluvit
Jednoho dne přišel doporučený dopis. Bylo to oznámení od právníka, že tchyně se rozhodla nás vydědit z části dědictví po svém manželovi, prý kvůli „nevděčnosti a hrubému chování“. Zůstali jsme sedět v kuchyni a nechápali, co se stalo. Nikdy jsme na ni nezvýšili hlas, nikdy jí neublížili.
Od té chvíle s námi nepromluvila. Neodpovídá na zprávy, nezvedá telefon, dokonce přestala zdravit, když se potkáme u branky. Na zahradu přestala chodit úplně. Někdy ji slyšíme, jak si v kuchyni povídá sama pro sebe, a je nám z toho úzko. Kdykoli jsme zkusili zaklepat, zůstalo ticho.
Ostatní jen kroutí hlavou
Rodina z manželovy strany se od nás postupně odvrátila. Všichni slyší jen její verzi, že jsme ji odstěhovali proti její vůli, že jsme ji ponižovali a využívali. Nikoho nezajímá, že jsme jí chtěli dopřát pohodlí, že jsme kvůli společnému domu vzali hypotéku na třicet let.
Manžel se kvůli tomu trápí. Cítí se provinile, i když nic špatného neudělal. Občas sedí večer na terase a jen kouká na okno dole, jestli se tam nerozsvítí. Já ho chápu, byla to přece jeho máma. Jenže někdy ani největší snaha nepomůže, když ten druhý už dávno nechce slyšet.
Klid, který bolí
Dnes žijeme vedle sebe jako cizí lidé. My nahoře, ona dole. Každý máme svůj vchod, své hodiny, svůj svět. Klid, po kterém jsme tolik toužili, nakonec přišel, ale úplně jinak, než jsme čekali. Je to ticho, které bolí.
Občas se přistihnu, že ji pozoruju z okna, jak pomalu zalévá květiny. Vypadá unaveně, smutně, a přesto vím, že kdybych za ní šla, zase by mě odbyla. Nevím, jestli se to někdy zlepší. Čas prý všechno zahojí, ale někdy mám pocit, že spíš všechno rozbije ještě víc.
Zůstala jen naděje
Přesto doufám. Možná přijde den, kdy zvedne telefon. Kdy si sedneme a dokážeme si všechno říct. Ne proto, že bychom chtěli něco vracet nebo napravovat majetek, ale proto, že rodina by měla stát při sobě. My jsme se snažili udělat to nejlepší, co jsme uměli. Jen to prostě dopadlo jinak.
Možná jsme měli nechat věci tak, jak byly. Nechat ji v jejím paneláku, v jejím světě. Třeba by byla spokojenější. Ale člověk tohle ví, až když je pozdě.
