Článek
Nevinná objednávka
Přišel ke stolu, kde jsem seděla se svou kamarádkou, která pracuje jako stylistka. Chtěly jsme probrat pár věcí ohledně práce, ale hned při prvním kontaktu jsem cítila, že něco není v pořádku. Jeho pohled sjel po mých vlasech a koutky úst se mu zvedly do úšklebku. Objednala jsem si cappuccino a on se zeptal: „K tomu něco? Nebo jste dneska už dost experimentovala?“ A pak se uchechtl. V první chvíli mi to ani nedošlo, ale když se otočil, slyšela jsem, jak cosi poznamenal směrem k druhému číšníkovi. Oba se zasmáli.
Měla jsem chuť vstát a odejít. Cítila jsem, jak mi hoří tváře. Nebylo to poprvé, co si někdo všiml mého účesu. Tentokrát jsem si nechala ostříhat ofinu a obarvit konečky na světle růžovo. Nebylo to nic křiklavého, spíš jemné, hravé, takové, jaké jsem chtěla být já. Jenže v tu chvíli jsem si připadala směšně. Kamarádka si toho všimla a položila ruku na stůl. „Klid,“ řekla tiše, „všimni si, jak se mu to vrátí.“ Nerozuměla jsem. Ale věřila jsem jí, vždycky má zvláštní intuici.
Když poznal, kdo sedí vedle mě
O pár minut později se číšník vrátil s objednávkou. Tentokrát se snažil být profesionální, ale bylo vidět, že se baví. Položil přede mě šálek a řekl: „Tady máte cappuccino pro paní s odvážným vkusem.“ Kamarádka zvedla oči od telefonu a podívala se na něj pohledem, který by dokázal zmrazit i vařící vodu. „Vy jste mě nepoznal?“ zeptala se klidně.
Najednou zbledl. A pak to přišlo. „Vy jste… ta z televize, že?“ vykoktal. Přikývla. „Ano. A tohle,“ ukázala na mě, „je moje kolegyně. Možná byste měl zkusit mluvit s lidmi slušně, než se rozhodnete je hodnotit.“ Číšník zůstal stát jako opařený. Přestal se usmívat, omlouval se a začal koktat něco o tom, že to myslel jen jako vtip.
Omluva, která přišla pozdě
Bylo mi nepříjemně. Ne proto, že se omlouval. Ale proto, že se omlouval až ve chvíli, kdy zjistil, že moje kamarádka je známá osobnost. Kdyby tam neseděla, nechal by mě nejspíš v té trapnosti. Přinesl nám dort zdarma, prý jako pozornost podniku. Kávu nám už neúčtoval. Ale ani čokoládový dort nezalepí pocit ponížení. Jen jsem tam seděla, upíjela mléčnou pěnu a přemýšlela, proč jsou lidé tak rychlí v soudech.
Když jsme odcházely, kamarádka se zastavila u baru a podívala se na číšníka. „Víš, že někdy má člověk účes, který je symbolem svobody? Možná by sis to měl zapamatovat,“ řekla klidně a odešla. Venku jsme se zasmály. Ne proto, že by to byla vtipná situace, ale protože jsme obě věděly, jak absurdní to celé bylo. Jeden účes, jeden úšklebek a člověk se rázem cítí méněcenně.
Všechno to začíná u respektu
Cestou domů jsem si pustila hudbu a v odrazu výlohy se na sebe podívala. Vlasy mi padaly do čela, růžové konečky se leskly na slunci. A já si řekla, že už si je nikdy nenechám zkazit cizími názory. Někdy stačí maličkost, aby se odhalilo, jak lidé přemýšlejí. Jedna poznámka, jeden úšklebek, jedna věta. Myslí si, že se zasmáli cizímu účesu, ale ve skutečnosti ukazují, jací jsou oni sami.
Já nejsem slavná. Nemám milion sledujících ani drahé značky. Ale naučila jsem se, že důstojnost člověka nezávisí na tom, kdo sedí vedle něj. A že ten, kdo se umí vysmát, se jednou sám bude muset dívat do zrcadla a přemýšlet, proč mu v odrazu chybí úsměv. Možná si ten číšník ten den odnesl lekci. A možná ne. Ale já jsem si odnesla jistotu, že žádný účes, žádný pohled, žádná cizí slova už mi nevezmou pocit vlastní hodnoty.
