Článek
První hádky
Když jsme se s manželem vzali, snažila jsem se být slušná a vstřícná. Vozila jsem tchyni koláče, volala jí, nabízela pomoc. Nikdy jsem se jí ale nezavděčila. Jednou mi řekla, že neumím vařit, jindy, že jsem špatná matka, protože dávám dětem moc volnosti. Všechno jsem brala osobně. Bránila jsem se, hádala, a čím víc jsem se snažila vysvětlovat, tím víc jsem cítila, že se mezi námi staví zeď.
Když jsem otěhotněla podruhé, její poznámky byly ještě ostřejší. Prý nezvládnu dvě děti, prý manžel bude muset pracovat víc, protože já jen utrácím. Tehdy jsem to vzdala. Přestala jsem k ní jezdit, přestala volat. Měla jsem pocit, že tím chráním sebe i rodinu. Jenže manžel se tím trápil. Byl mezi dvěma ohni. Mezi mámou a mnou.
Chlad místo rodiny
Roky jsme žili vedle sebe, ale ne spolu. Na narozeniny dětí chodila tchyně jen z povinnosti. Seděla u stolu, dívala se do talíře a já čekala, kdy zase něco řekne. Cítila jsem, jak se mi svírá žaludek, jen co vstoupila do dveří. Nedokázala jsem s ní mluvit normálně, každé slovo bylo jako výbuch.
Manžel mi občas říkal, že bych mohla být vstřícnější, ale já měla pocit, že vždycky stojí na její straně. Cítila jsem se zrazená. A když jednou řekl, že bych měla zkusit pochopit, proč je taková, rozesmála jsem se. Co bych na ní měla chápat? Podle mě to byla prostě zlá žena, která se nedokáže smířit s tím, že její syn už má jiný domov.
Zlom přišel, když onemocněla
Před rokem tchyně skončila v nemocnici. Měla vážné problémy se srdcem. Manžel byl zničený a já… nevěděla, jak se k tomu postavit. Cítila jsem, že by bylo správné ji navštívit, ale zároveň jsem měla v sobě tolik křivd, že jsem to nedokázala. Nakonec mě přemluvily děti. Chtěly babičku vidět.
Když jsem vešla do nemocničního pokoje, ležela tam drobná, bledá žena. Byla jiná než ta, kterou jsem znala. V očích měla strach a smutek. A když mě uviděla, rozplakala se. Řekla jen, že nechtěla, aby to mezi námi takhle dopadlo. A že má pocit, že všechno zkazila.
Slzy a pravda
Zůstala jsem stát a nemohla ze sebe dostat ani slovo. Poprvé jsem viděla její slzy. A v tu chvíli se mi rozpadla ta představa, kterou jsem o ní měla. Nebyla to panovačná žena, co mě chce ponižovat. Byla to matka, která se bála, že o svého syna přišla. Která nevěděla, jak se do našeho života vměstnat, aniž by ztratila své místo.
Povídaly jsme si dlouho. Řekla mi, že měla těžké dětství, že ji rodiče nikdy neobjali a že se v citech neumí vyznat. Že mě často kritizovala jen proto, že se cítila odstrčená. A že měla pocit, že když mě bude potřebovat, otočím se zády. Vlastně měla pravdu. Já už jsem dávno stála na své straně a tu její jsem ani nezkusila pochopit.
Nový začátek
Od té doby se hodně změnilo. Neříkám, že jsme nejlepší kamarádky. Ale mluvíme spolu normálně. Občas se i zasmějeme. Když přijede k nám, uvařím kávu a místo napětí je mezi námi ticho, které není nepříjemné. Naučila jsem se nevnímat její poznámky jako útok, ale jako způsob, jak se projevuje.
Zpětně si říkám, kolik let jsem promarnila jen kvůli hrdosti. Obě jsme byly zraněné a obě jsme se bránily stejným způsobem, útokem. Kdybych tehdy měla tolik nadhledu jako dnes, možná by naše rodina prošla míň bouřkami. Ale možná to tak mělo být.
Pochopení místo hněvu
Někdy mám pocit, že čím víc se snažíme dokázat, že máme pravdu, tím víc si ubližujeme. Tchyně mě naučila, že za každým tvrdým slovem může být bolest, kterou ten druhý neumí říct jinak. A že odpustit neznamená souhlasit, znamená jen přestat bojovat.
Dneska, když ji vidím s vnoučaty, vím, že to stálo za to. I když naše cesta k tomu smíření trvala roky, přišla ve správný čas. A někdy právě ta bolest, kterou nechceme cítit, otevře dveře k pochopení.
Veronika, Plzeň
