Článek
Marcela si povzdechla a koukla na zavřené dveře pokoje svojí dcery. Už to trvá dva roky. Dva nekonečně dlouhé roky, co její milovaná holčička žije jako poustevník ve vlastním baráku. Kdo by to byl řekl, že ta veselá holka, co ještě nedávno lítala po zahradě a chechtala se každé maličkosti na celé kolo, se jednoho dne prostě uzavře do sebe a přestane komunikovat. Marcela si tu událost přesně pamatuje a vybavuje si ten den kdy se to stalo. Bylo to krátce po dceřiných třináctých narozeninách. Nic ale nenaznačovalo, že by se mělo něco změnit. Jo, puberta klepala na dveře, ale to přece k životu patří, ne?
Dveře se zabouchly
Jenže pak se to projevilo. Z ničeho nic se dcera začala vyhýbat domácím rozhovorům, trávila čím dál víc času ve svém pokoji, až se jednoho dne dveře zabouchly a už se neotevřely. „Byla to veselá a komunikativní holka,“ vzpomíná Marcela s hořkosladkým úsměvem. Nyní je celý den zavřená a nereaguje na naše pokusy o kontakt. Každý den je pro Marcelu a jejího manžela jako chůze po minovém poli. Nikdy nevědí, co může způsobit další odmítnutí nebo uzavření. Jídlo nosí ke dveřím, jako by krmili nějaké plaché zvíře. Komunikace? Ta probíhá jen přes sociální sítě, pokud vůbec. Je to jako žít s duchem – víte, že tam někde je, ale nemůžete se ho dotknout, nemůžete s ním mluvit.
Přesto se nevzdávají
Čím to jen může být? Tuhle otázku si Marcela klade každý den. Bylo to něco, co jsme udělali nebo řekli špatně? Nebo se něco stalo ve škole? Tam ale dochází každý den, vzorně se učí, na vysvědčení kromě trojky z matematiky výborné hodnocení. Může za to šikana? Deprese? Závislost na internetu? Možností je milion, ale odpovědí nula. „Zkoušeli jsme všechno,“ říká Marcela. „Mluvili jsme s učiteli, psychology, dokonce jsme uvažovali o rodinné terapii. Ale jak můžete jít na rodinnou terapii, když polovina rodiny odmítá vyjít z pokoje? “ Přesto se nevzdávají. Každý den je novou šancí prolomit tu neviditelnou zeď, která se mezi nimi vytvořila. Marcela ví, že nejsou jediní, kdo se s něčím takovým potýká. Slyšela o podobných případech, četla články, diskutovala na fórech.
Věří, že budou zase rodina
Ale vědět, že v tom nejste sami, je slabá útěcha, když koukáte na zavřené dveře pokoje svého dítěte. Přesto se snaží zůstat pozitivní. Každý den nechává u dceřiných dveří nejen jídlo, ale i vzkaz. Malé připomenutí, že jsou tu pro ni, že ji milují, ať se děje cokoliv. „Nevzdáváme to,“ říká Marcela s odhodláním v očích. „Věřím, že jednoho dne se ty dveře otevřou a my budeme zase rodina.“ A tak čekají, doufají a milují. Protože to je to jediné, co můžou dělat. A kdo ví? Možná právě ta vytrvalost a nepodmíněná láska budou klíčem, který jednoho dne odemkne ty zavřené dveře. Co myslíte vy? Máte podobnou zkušenost? Nebo znáte někoho, kdo se potýká s podobným problémem?
Zdroje:
Rozhovor s Marcelou
