Článek
Je mi šedesát a za pár měsíců jdu do důchodu. Místo abych se těšila na zasloužený odpočinek, jsem v panice. Manžel je o pět let mladší, stále pracuje a já se děsím, že ho začnu nudit. Že si najde mladší, až budu celé dny doma.
Poslední měsíce jsem jako posedlá. Vstávám v pět ráno, peču čerstvé buchty k snídani, vařím teplé večeře, uklízím jako šílená. Snažím se být nepostradatelná. Manžel už mi říká, ať zpomalím, že to přeháním, ale já nemůžu. Ten strach je silnější.
Kamarádky se mi smějí. Prý jsem paranoidní, že po čtyřiceti letech manželství by mě přece neopustil. Ale já vidím kolem sebe, jak to chodí. Paní od vedle taky byla překvapená, když si její muž po její šedesátce našel třicátnici z práce.
Nejhorší jsou ty večery, když se vrátí z práce. Já celý den vařím, uklízím, plánuji aktivity, a on je unavený a chce mít klid. „Prosím tě, nemůžeme se jen tak normálně najíst? Proč musí být každý den jako vánoční večeře?“ říká. Ale já se bojím být „normální“.
Začala jsem chodit třikrát týdně ke kadeřnici, kupuji si nové oblečení, snažím se vypadat mladší. Účty za kosmetiku rostou, ale co když to pomůže? Co když díky tomu zůstane? Vím, že je to šílené, ale nedokážu si pomoct.
Minulý týden jsem se přihlásila na kurz vaření sushi, španělštiny a jógy. Ne že by mě to zajímalo, ale musím mít o čem mluvit, být zajímavá. Nesmím být „jen“ důchodkyně, co sedí doma a plete svetry.
Manžel už neví, co se mnou. Včera mi řekl, že takhle to dál nejde. Že mě miluje takovou, jaká jsem, ne nějakou přepracovanou verzi domácí hospodyňky. Že se těšil, až budu v důchodu a budeme mít víc času pro sebe. Místo toho jsem jako časovaná bomba.
Psycholožka říká, že je to normální strach z velké životní změny. Že si musím najít vlastní život, vlastní zájmy, nejen obsesivně pečovat o manžela. Ale jak mám být v klidu, když všude kolem vidím rozpadlá manželství „důchodkyň“?
Nejhorší jsou ty noční můry. Zdá se mi, že přijdu domů a najdu na stole dopis na rozloučenou. Nebo že ho potkám s mladší ženou. Budím se zpocená a běžím kontrolovat, jestli je vedle mě v posteli.
Vím, že to přeháním. Že svým chováním možná způsobím přesně to, čeho se bojím. Že ho uštvu tou svou posedlostí být dokonalá. Ale nedokážu si pomoct. Ten strach je příliš silný.
Vím, že nejsem sama. Že jsou tisíce žen, které se bojí důchodu. Které se bojí, že ztratí hodnotu v očích svých partnerů, až nebudou „produktivní“.
Je to jako začarovaný kruh. Čím víc se snažím být dokonalá, tím víc se vzdalujeme. On chce svou normální ženu zpátky, ale já už nevím, kdo to je. Ztratila jsem se ve své posedlosti být nenahraditelná.
Možná je čas se zastavit. Přestat šílet a začít žít. Důchod nemusí být konec, může to být začátek něčeho nového. Ale musím nejdřív přestat bojovat s přízraky ve své hlavě.
A můj manžel? Ten je pořád stejný. Milující, trpělivý, věrný. Možná je čas mu začít věřit. Věřit, že mě miluje pro to, kdo jsem, ne pro to, co pro něj dělám. Že důchod nezmění nic na tom, co k sobě cítíme.
Snad najdu sílu být zase sama sebou. Protože takhle to dál nejde. Nechci být otrokyní svého strachu. Chci být partnerka, ne služka. Manželka, ne kuchařka. Prostě zase já.
