Článek
Dlouho jsme se těšili
Byl to dárek. Partner měl narozeniny, a protože oba milujeme jídlo, rozhodla jsem se pro něco speciálního. Na Instagramu jsem viděla fotky nádherných talířů z jedné nové restaurace v centru. Samá chvála, ocenění, fotky známých lidí. Cena? Pálka, ale říkala jsem si jednou za čas proč ne. Degustační menu, které slibovalo „cestu chutí“, stálo přes čtyři tisíce za osobu. K tomu vinné párování a servis. Mělo to být něco, na co budeme dlouho vzpomínat.
Oblékli jsme se hezky, já šaty, on sako, dorazili jsme včas. Obsluha nás uvítala s úsměvem, všechno vypadalo naprosto profesionálně. Posadili nás k oknu s výhledem na noční město. První dojem? Dokonalý. Připadali jsme si, jako by začínal film, ve kterém všechno musí být perfektní.
První chod vypadal jako umění
Přišel malý amuse bouche. Drobný kousek něčeho na kameni, který jsme skoro nepoznali. Servírka s vážnou tváří popsala pět surovin, z nichž jsem si zapamatovala jen „pěna z fermentovaného hrášku“. Chuť? Zajímavá, ale nic, co by mě posadilo na zadek.
Pak dorazil první oficiální chod, něco jako polévka. Na talíři jen pár kapek omáčky, uprostřed miniaturní kousek ryby. Porce byla tak malá, že jsme se po ní spíš těšili na další. Říkala jsem si, že degustační večeře jsou o zážitku, ne o množství. Jenže zážitek se jaksi nedostavoval.
Třetí chod byl poslední kapkou
Druhý chod byl maso. Tedy spíš kousíček masa. Krásně naservírovaný, ale chladný. Chtěla jsem si to užít, jenže čím víc jsme se snažili, tím víc jsme cítili, že něco nehraje. Jídlo vypadalo skvěle, ale nechutnalo. Bylo to, jako by kuchař dělal experimenty, ne večeři pro lidi.
Když přinesli třetí chod „krém z kozího sýra s redukcí z řepy a kouřovou esencí“ podívali jsme se na sebe a věděli, že máme dost. Chuťově to připomínalo zkažený jogurt. Snažila jsem se to do sebe dostat ze slušnosti, ale nešlo to. Partner jen odsunul talíř. Když se servírka zeptala, jestli bylo vše v pořádku, popravdě jsem odpověděla, že ne. Jen se usmála a odešla.
A tehdy jsme se rozhodli. Po třetím chodu jsme se zvedli a odešli. Bez scény, bez hádky. Jen s tichým vědomím, že tohle byl nejdražší neúspěch, jaký jsme kdy ochutnali.
Venku jsme si koupili párek v rohlíku
Stáli jsme venku v šatech a saku, pod světly města, a smáli se tomu. Ten kontrast byl absurdní. Z luxusní restaurace jsme zamířili ke stánku s hotdogy. Za sto padesát korun dohromady jsme se konečně najedli a měli pocit, že tohle je ten opravdový zážitek. Ne kvůli jídlu, ale kvůli té upřímnosti.
Tam, kde se v drahé restauraci řeší, jestli je pěna dostatečně jemná, se prostě dá hořčice a kečup, a hotovo. Nikdo si na nic nehraje. Najednou mi došlo, že jsem chtěla víc dojem než zážitek. A zaplatila jsem za to zklamáním.
Luxus bez duše
Nešlo jen o jídlo. Šlo o to, že všechno působilo, jako by se tam zapomnělo na lidi. Servis byl chladný, talíře přenádherné, ale srdce nikde. Nikdo se nezeptal, jestli nám chutná, jestli jsme spokojení. Všechno bylo podle protokolu, dokonalé na fotku, ale mrtvé.
A přitom jídlo, to by měla být radost, vůně, zvuk, sdílení. Něco, co spojuje lidi, ne co je nechá zmateně zkoumat, jestli to, co mají v puse, má být slané nebo sladké. Možná jsem jen čekala moc. Nebo jsem prostě pochopila, že opravdový luxus není o ceně, ale o tom, jak se člověk cítí.
Vzpomínka, která zůstane
Dnes se tomu smějeme. Vzpomínáme, jak jsme v ten večer seděli na lavičce, jedli párek v rohlíku a dívali se na světla města. A jak jsme si říkali, že tohle je vlastně naše degustační večeře. Obyčejná, upřímná, lidská.
Do té restaurace bych už nikdy nešla. Ne proto, že by jídlo nebylo kvalitní, ale protože jsem si tam připadala jako někdo, kdo tam nepatří. Možná mám radši teplo hospody a poctivou polévku než prázdný talíř s pěti kapkami omáčky. Ale aspoň to vím jistě.
Ten večer mi dal lekci, že za peníze si nekoupíš chuť ani emoci. A že někdy i párek v rohlíku může chutnat víc než celé degustační menu.
