Článek
A tak tam seděla, popíjela z reklamního hrníčku s logem firmy, kterou nebude moct uvést do životopisu, a ještě netušila, že tohle bude její poslední pracovní ráno v téhle budově.
Lenka byla na pozici projektové koordinátorky. Co to přesně znamenalo, netušila ani její babička, která si do dneška myslí, že Lenka dělá něco s tiskem. Pravda byla, že dělala všechno. Hlídala emaily, domlouvala schůzky, vyplňovala tabulky, hasila požáry. Ne doslova, i když jednou to k tomu mělo docela blízko, když se v zasedačce zamotala prodlužovací šnůra a zásuvka začala vydávat podivné praskavé zvuky.
Toho dne ale bylo v kanceláři až podezřele ticho. Lidé se bavili šeptem, tiskárna nestávkovala, kávovar nehlásil „vylijte nádobku“, a šéf chodil po chodbě s výrazem, jaký obvykle vídáte u lidí, co ztratili sázku a musí teď běhat v plavkách kolem baráku.
A pak si ji zavolal. Bez úvodu. Bez kávy.
„Lenko, pojďte na chvíli.“
Sedli si do místnosti, které se říkalo „relaxační zóna“, ale kromě modré sedací soupravy tam bylo už jen umělé kvítí a plakát, který visel trochu křivě. Možná symbolicky.
„Víš, Lenko,“ začal, jako by měli před sebou rozhovor o počasí nebo o tom, že se prý letos neurodí broskve.
„Víš, diplom ti nikdo nevezme. Ale zkušenosti… ty jsou ošemetná věc. Jeden den je máš, druhý den tě předběhne mladší, dravější. S PowerPointem a LinkedInem.“
To prý opravdu řekl. Doslova. Jako by PowerPoint byl nová zbraň hromadného ničení.
A pak přišlo to magické: „Takže jsme se rozhodli ukončit s tebou spolupráci. Je to rozhodnutí managementu. Nic osobního.“
Lenka seděla, dívala se na ten plakát a přemýšlela, jestli „we grow“ znamená, že porostou i bez ní. Pak se usmála. Ne z radosti, spíš ze zvyku.
„Mám ještě něco dopracovat?“ zeptala se tiše.
„Ne, to zvládne kolega. Víš, ten, co tu je teprve pár měsíců. Ale je hodně flexibilní. A energický.“
Zřejmě i mladší. A levnější. A možná uměl v PowerPointu nakreslit kolečko.
Lenka se zvedla, vzala si mikinu přehozenou přes židli a pomalu se vrátila do svého open space. Tam ji čekala spolupracovnice Jana, která se na ni podívala s výrazem „už taky?“
„Hele, jestli chceš, mám doma sedmičku vína a Netflix. Můžeme si dát maraton kriminálek a hejtit manažery.“
Lenka se usmála. „Zní to jako plán.“
Cestou domů přemýšlela, jak rychle se člověku změní realita. Včera plánovala dovolenou, dnes plánuje aktualizaci životopisu. Včera měla mail s podpisem a firemním logem, dnes už je to jen jméno a naděje.
A pak si vzpomněla na tu větu – „Diplom vám nikdo nevezme, ale zkušenosti ano.“
A říkala si, kolik lidí už tuhle větu slyšelo. Možná tisíce. Možná každý, kdo se snažil dělat svoji práci dobře, ale nebyl dost „mladý, dravý, flexibilní, cenově efektivní“. Možná všichni, co někdy věřili, že loajalita má váhu.
Na druhý den vstala stejně brzy jako obvykle. Udělala si instantní kafe a sedla si k počítači. Otevřela dokument s názvem „nový začátek“, i když původně se jmenoval „životopis_final_verze_poslední_uprava_opravdu_naposled“. Přepsala pár vět, upravila popisy zkušeností, odstranila zmínku o firmě, která už jí nic neříká.
A pak se přihlásila na kurz digitálního marketingu. Ne kvůli certifikátu. Ale protože chtěla mít aspoň chvíli pocit, že se někam posouvá. Že je víc než jen někdo, koho jde snadno nahradit.
Dnes už má práci jinde. Není to sice vysněná pozice, ale šéf tam zatím neřekl nic o diplomu. Zato se jednou omluvil, že zdržel poradu, protože řešil problémy svých dětí ve školce. A Lenka si tehdy řekla, že to je možná víc než všechny prezentace světa.
Protože zkušenosti vám možná někdo vezme. Ale důstojnost, tu si musíte hlídat sami.
