Článek
Šlo o to, že jsem se vlastně netěšila vůbec. Těšila jsem se na slunce, na pláž, na chvíli bez práce a každodenního kolotoče. Ale rozhodně jsem se netěšila na společnost, se kterou tu dovolenou strávím. Protože součástí našeho „rodinného výletu“ měla být i tchyně. A to bylo něco, co jsem v duchu označovala za výzvu. V realitě to ale byla spíš zkouška nervů. A vztahů. A taky trpělivosti, o které jsem si myslela, že ji mám.
Když jsme odjížděli, říkala jsem si, že to nějak zvládnu. Že to přece není poprvé, co spolu trávíme víc než pár hodin. Jenže ono je rozdíl víkendový oběd a týden ve společném apartmánu. V malém apartmánu. S jednou koupelnou. A s někým, kdo má silnou potřebu neustále komentovat všechno kolem sebe. Včetně toho, co jím, co nosím, a dokonce i toho, jak mažu dětem opalovací krém. První dny jsem se snažila mlčet. Říkala jsem si, že se nechci hádat. Že to přejdu. Ale čím víc jsem mlčela, tím víc toho přicházelo. „Takhle bych to nedělala.“ „To si jako nevezmeš klobouk?“ „Já v jejím věku už měla dítě ve druhé třídě, ne že bych si plánovala kariéru.“ A mezi tím ty zdánlivě nevinné poznámky, které ale pálí víc než slunce v poledne: „To tričko ti přidává kila, ale hlavně že je pohodlné, že.“
Nešlo o jednu poznámku. Šlo o celkovou atmosféru. O pocit, že člověk není na dovolené, ale na neustálém hodnocení. Každý krok, každé rozhodnutí, i každé ticho. Můj muž se snažil vyvažovat. Mluvil s ní, žertoval, občas mě vzal stranou a zašeptal „vím, že je to na zabití“. Ale to moc nepomáhalo. Protože i on byl sevřený mezi loajalitu k mámě a potřebu být oporou mně. A když jsem viděla, jak se snaží, bylo mi ho líto. Jenže zároveň jsem měla chuť křičet. Protože já jsem si potřebovala odpočinout. Ne balancovat mezi výbuchy a přetvářkou.
Děti byly naštěstí v pohodě. Tedy do chvíle, než začala tchyně vychovávat podle svého. Všechno bylo „jinak než se to dělá dneska“. Všechno jsme podle ní moc řešili. Moc povolovali. Moc rozmazlovali. „Za nás se nevybíralo, co se bude jíst. Buď jídlo bylo, nebo nebylo.“ A já stála u plotny v rozpálené kuchyni v chorvatském vedru a dusila v sobě výbuch. Protože vím, že má právo na názor. Ale já jsem taky měla právo na trochu klidu.
Dny se táhly. Slunce pálilo, děti chtěly zmrzlinu a já jsem počítala dny do odjezdu. Vždycky večer, když všichni usnuli, jsem seděla na balkoně a dýchala. Doslova. Potřebovala jsem připomenout sama sobě, že nejsem zlá, že nejsem nevděčná, že mám právo cítit, co cítím. A že být s někým příbuzná neznamená, že s ním musím být v pohodě za každých okolností. A pak přišel ten poslední den. Den balení kufrů.
Bylo dusno, všichni byli podráždění a každý měl jinou představu o tom, jak by se mělo balit. Tchyně začala skládat věci po svém, přerovnávala už hotové tašky a říkala, že „to takhle přece nedává smysl“. A pak přišla ta věta. Nenápadná, ale silná. Podívala se na mě a řekla: „Já vím, že mě moc nemusíš, Lenko. Ale chtěla jsem být s vámi. Protože vím, že až tu jednou nebudu, zůstanou jen tyhle vzpomínky.“
Zůstala jsem stát s rukama plnýma oblečení a nevěděla, co říct. Celý týden jsem v duchu nadávala, počítala do deseti, vymýšlela, co jí příště řeknu, a najednou přišla tahle věta. Upřímná, bez výčitek. Jen tak. A mně došlo, že ona to možná celé taky prožívala jinak. Že ty poznámky nebyly zlomyslné. Možná jen neuměla být s námi jinak. Možná chtěla patřit, ale neuměla se zeptat. Možná chtěla pomoct, ale její způsob byl neobratný.
Nebudu tvrdit, že od té chvíle bylo všechno růžové. Ale něco se změnilo. Ve mně. Přestala jsem ji vidět jako „tchyni, která mě štve“. Začala jsem v ní vidět ženu. Starší, jinou, ale stejně nejistou. A možná i stejně unavenou jako já. A místo věty, kterou jsem měla připravenou („tak si to sbalte sama, když všechno víte nejlíp“), jsem nakonec jen řekla: „To chápu. Taky chci, aby na tuhle dovolenou děti jednou vzpomínaly. Ale radši na tu zmrzlinu než na hádky.“
Usmála se. A já poprvé viděla, že to byl opravdový úsměv. Ne ten ironický, ne ten přezíravý, ale tichý a trochu smutný. A pak jsme spolu dobalily kufry. Bez dalších poznámek. Jen v tichu, které nebylo dusivé. Spíš klidné. Jako když se něco konečně usadí.
Doma jsem o tom ještě hodně přemýšlela. Nemyslím si, že chci jet příští rok znovu společně. Upřímně, asi ne. Ale už to nebude „ta ženská, co mi kazí dovolenou“. Bude to máma mého muže. Babička mých dětí. A žena, která mi dala nechtěnou lekci trpělivosti. A taky jednu větu, která ve mně zůstala. Protože když někdo řekne nahlas, že ví, že ho nemáte rádi, ale i tak s vámi chce být, není to výčitka. Je to přiznání. A taková slova se člověku vryjí pod kůži.
