Článek
Jenže hned první večer mi bylo trochu podezřelé, jak se na nás naši sousedi z vedlejšího apartmánu dívají. Starší pár, tak padesát plus, neřekli ani slovo, jen stáli na balkoně a sledovali, jak vykládáme věci z auta. První den jsem tomu nevěnoval pozornost. Každý je přece jiný, někdo je sdílnější, někdo ne. Ale to, co začalo jako drobná podivnost, se během pár dní změnilo v něco, co mi kompletně zkazilo celou dovolenou. A vlastně i víru v to, že se dá někde ještě opravdu vypnout.
Každý den, ať jsme se hnuli kamkoli, byli tam. Nejen na balkoně, ale i na pláži. A když říkám „byli tam“, myslím tím, že seděli vždy přesně tak, aby na nás viděli. Pozorovali. Poslouchali. Jeden den jsme si přinesli deku trochu dál, druhý den jsme šli na jinou část pláže. A oni? Objevili se znovu. Jako by nás sledovali. Jako by to byla jejich zábava.
Začalo to být nepříjemné. Já vím, možná to zní paranoidně. Ale ten pohled. Takový ten upřený, beze studu, jako když si vás někdo prohlíží jako zvíře v kleci. Když jsem se svlékl do plavek, měl jsem pocit, že na mě visí oči. A ne takové ty rychlé pohledy, které člověk hodí a otočí se, ale soustavné civění. A já najednou nedokázal vypnout. Nedokázal jsem si lehnout, zavřít oči a nechat slunce dělat svoje. Pořád jsem měl ten zvláštní tlak mezi lopatkami, ten neklid, kdy víte, že vás někdo sleduje. A že si z toho ani nedělá problém.
S partnerkou jsme se o tom začali bavit, ale ona to brala s nadhledem. „Nevšímej si jich, vždyť nic nedělají,“ říkala mi. A možná měla pravdu. Jenže mně to lezlo pod kůži. Každý pohled, každé tiché postávání, každé náhodné potkání na schodech, kdy se na nás usmívali tím divným, nenuceným způsobem, který ale ve mně vyvolával jen chuť se někam schovat.
A schoval jsem se. Nakonec jsem trávil víc času ve sprše než na pláži. Ne protože bych měl rád vodu, ale protože to bylo jediné místo, kde jsem měl jistotu, že mě nikdo nevidí. Že jsem tam jen já, voda a myšlenky. A i ty byly čím dál horší. Začal jsem přemýšlet, proč mě to vlastně tak rozhodilo. Co je na tom, že si vás někdo prohlíží? Vždyť jsme všichni na veřejnosti, ne? Jenže ono to bylo víc než jen koukání. Bylo to narušení prostoru. Intimity. Bezpečí.
Nejvíc mě štvalo, že jsem to nedokázal pustit z hlavy. Dovolená, na kterou jsem se těšil měsíce, byla najednou o tom, jak se vyhnout dvěma lidem, kteří se chovali, jako bychom byli součástí jejich programu. Ať jsme šli na večeři, do obchodu, na vycházku, byli tam. Usmívali se. Mlčeli. Civěli. A já měl chuť odjet.
Týden se vlekl jako měsíc. Pořád jsem přemýšlel, jestli to mám nějak řešit. Říct jim něco? Ohradit se? Ale jak? „Můžete přestat koukat?“ Znělo mi to v hlavě jako hloupost. Vždyť „koukat“ přece nikomu nezakážete. Jenže to bylo tak nepříjemně osobní. Jako když vás někdo zveřejní bez vašeho souhlasu. Když si vás přivlastní pohledem, aniž byste měli možnost říct „ne“.
A když jsme konečně odjížděli, cítil jsem úlevu. Obrovskou. A taky vnitřní vztek. Protože jsem se připravil o dovolenou sám. Nechal jsem si ji zničit. Jenže ono to není tak jednoduché. Vím, že bych si přál být silnější, odolnější, možná víc „neřešit“. Ale když se cítíte sledovaní i ve chvílích, kdy byste se měli uvolnit, něco se zlomí. Něco se ve vás stáhne. A už to nejde vrátit zpět.
Doma jsem si to přehrával pořád dokola. Snažil jsem se pochopit, co se vlastně stalo. Byli ti lidé úchylní? Nebo jen osamělí? Bylo to nevinné pozorování, nebo cílený tlak? Nevím. Ale vím, že tohle téma se pořád podceňuje. Že být na veřejnosti neznamená být k dispozici. Že když se někdo dívá moc dlouho, moc vytrvale, tak vám to vezme svobodu.
Nejvíc mě ale zamrzelo, že jsem se nedokázal postavit sám za sebe. Že jsem se přizpůsobil. Uhnul. A dělal, že se nic neděje. Protože tohle děláme všichni, ne? Nechceme být za hysterky. Za přecitlivělé. Za ty, co „řeší kraviny“. A tak radši mlčíme. Ale někdy je právě to mlčení nejdražší. Vezme vám klid. Sebedůvěru. Radost.
Už teď vím, že příští rok na dovolenou jedeme jinam. A tentokrát si víc pohlídám nejen místo, ale i to, co (a kdo) je kolem. A hlavně, už si nenechám vzít pocit, že mám právo být v klidu. Že mám právo být neviditelný, když chci. Protože dovolená není reality show. A moje tělo není pro cizí oči.
