Článek
Je mi sedmdesát let a připadám si jako ve špatném sci-fi filmu. Banky ruší své pobočky, nutí nás používat internet a platební karty, a když potřebujeme pomoct, odkážou nás na webové stránky. Pro mladé samozřejmost, pro nás noční můra.
Minulý týden jsem chtěla vybrat peníze na přepážce. Paní za okýnkem mi oznámila, že mám používat bankomat nebo internetové bankovnictví. Když jsem řekla, že s počítačem neumím, jen pokrčila rameny. Prý je to moderní doba a my se musíme přizpůsobit.
Nedávno naše banka zrušila telefonní linku pro obsluhu účtu. Byla to poslední možnost, jak si vyřídit základní věci bez internetu. Teď nám říkají, ať si stáhneme aplikaci do mobilu. Jenže já mám starý tlačítkový telefon a nechci to měnit. Proč bych měla?
Nejhorší je ten pocit bezmoci. Celý život jsem pracovala, platila daně, a teď se cítím jako občan druhé kategorie. Banky se předhánějí v nabídkách pro mladé, ale na nás seniory zapomínají. Nebo ještě hůř – nutí nás do změn, na které nejsme připraveni.
A co teprve ty poplatky! Když chci něco vyřídit na přepážce, musím platit poplatek. Za výpis z účtu – poplatek. Za výběr na pobočce – poplatek. Jako bychom byli trestáni za to, že nechceme nebo neumíme používat moderní technologie.
Moje kamarádka se nedávno nechala přemluvit od vnuka k internetovému bankovnictví. Teď se bojí cokoliv odkliknout, aby něco nepokazila. A není se čemu divit – každý den slyšíme o podvodech na internetu, o ukradených penězích z účtů.
Chápu, že svět se mění. Ale proč tak rychle? Proč nám nikdo nedá čas se přizpůsobit? Proč banky nezřídí speciální přepážky pro seniory, kde by nám někdo trpělivě vysvětlil, jak ty nové věci fungují?
Místo toho jsme nuceni spoléhat na pomoc rodiny nebo známých. Ne každý ale má někoho, kdo mu pomůže. A tak se mnoho seniorů cítí ztracených v tomto digitálním světě, který jim připadá stále více nepřátelský.
Není to jen o bankách. Je to o přístupu celé společnosti ke starším lidem. O tom, jak rychle se všechno mění a jak málo se někdo zajímá o to, jestli s těmi změnami dokážeme držet krok.
A tak sedím doma, počítám hotovost, kterou ještě mám, a přemýšlím, jak dlouho ještě budu moci fungovat po svém. Protože jednoho dne možná nebudu mít na výběr – buď se přizpůsobím, nebo zůstanu bez přístupu k vlastním penězům.
