Článek
Týdenní výlet na ryby
Když mi oznámil, že jede s kamarády na týden na ryby, nepřišlo mi to nijak podezřelé. Dělával to skoro každý rok. Balil si pruty, stan, staré boty a k tomu typické rybářské vtipy, kterým jsem se už dávno přestala smát. Jenže tentokrát se mi zdál zvláštně nervózní. Pořád kontroloval telefon a když jsem se ptala, kdo všechno jede, odpověděl vyhýbavě.
Měla jsem v sobě divný pocit, ale nechtěla jsem být ta žárlivá manželka. Věřila jsem mu. Patnáct let přece něco znamená. Políbila jsem ho na rozloučenou a mávla z okna, jak vždycky. Jenže hned po jeho odjezdu mě napadlo, že jsem ho viděla házet do auta něco, co rozhodně nevypadalo jako rybářské vybavení. Bílou košili a sako. Na ryby?
Ticho po telefonu
První dva dny mi psal, že je všechno v pohodě. Že nemají signál, že moc neberou. Třetí den se přestal ozývat. Čtvrtý den jsem mu psala já. Odpověď přišla až večer: „Byli jsme na lodi, baterka vybitá.“ Uklidnila jsem se. Jenže v hlavě mi pořád běžely scénáře, které bych raději neviděla.
Když se vrátil, čekala jsem, že bude unavený, ale spokojený. Místo toho se tvářil zvláštně. Ne jako muž, který strávil týden s kamarády v přírodě. Spíš jako někdo, kdo něco tají. U večeře se mě snažil rozveselit historkami, které působily nacvičeně. Zmínil se o „nové partě“ rybářů, kteří prý byli super, a že se určitě znovu uvidí.
Večeře, na kterou nezapomenu
Uběhly dva týdny a já začala cítit, že mezi námi něco není v pořádku. Doteky zmizely, mlčel, když jsem mluvila, a místo společných večerů trávil čas na mobilu. Když jsem se ho ptala, co se děje, odpovídal neurčitě: „Jen práce, víš, jak to je.“
Pak přišel s tím, že by rád uspořádal večeři, prý s „kamarádkou“, kterou potkal právě na rybách. Prý je moc fajn a chtěl by, abych ji poznala. V tu chvíli se mi sevřel žaludek. Ale zase nechtěla jsem dělat scény. Souhlasila jsem, i když mi v hlavě blikala červená kontrolka.
Večeře se konala u nás doma. Když zazvonil zvonek, otevřela jsem dveře a uviděla ji. Mladá, krásná, upravená. Vypadala jako reklama na životní styl, který já jsem dávno vyměnila za běžné starosti a účtenky. V očích mi zamrzl úsměv. „To je Lenka,“ řekl. „Kamarádka z výletu.“
Nová kamarádka
Seděli jsme u stolu, zatímco oni dva se smáli společným historkám, které jsem já nikdy neslyšela. Všimla jsem si, jak se na sebe dívají. Jak mu zjemní hlas, když k ní promluví. Jak ona instinktivně pokládá ruku blízko jeho. Bolelo to víc než jakákoli hádka.
Snažila jsem se zachovat klid, i když se mi chtělo křičet. Po večeři mi pomáhala v kuchyni a mezi řečí prohodila: „Vy máte krásný dům, říkal mi, že jste ho dlouho vybírali.“ Měla jsem chuť se zeptat, kdy přesně ti to říkal? Ale jen jsem se usmála. Cítila jsem, že můj svět se pomalu bortí.
Odpověď, kterou jsem tušila
Druhý den jsem našla v jeho kapse účtenku z hotelu. Ne z rybářského kempu, ale z wellness resortu. Když jsem se ho na to zeptala, chvíli mlčel a pak jen řekl: „Nechtěl jsem ti ublížit.“ Ta věta mi zněla v uších celé dny.
Zůstala jsem stát uprostřed kuchyně, mezi zbytky večeře, kde ještě před pár hodinami seděla ta „kamarádka“. A došlo mi, že tohle už není jen o nevěře. Je to o zradě, která se plíží pomalu, až jednou zjistíš, že vedle tebe sedí cizí člověk.
Co zbylo po patnácti letech
Neplakala jsem. Jen jsem uklízela stůl, myla talíře, sbírala drobky. Všechno mechanicky, jako bych to dělala za někoho jiného. V noci jsem slyšela, jak odchází z ložnice a mluví potichu do telefonu. Ráno mě prosil, ať si o tom promluvíme. Ale nebylo o čem.
Teď je pryč. Prý potřebuje čas. A já poprvé po patnácti letech sedím sama u stolu a přemýšlím, jestli jsem někdy měla tušit, že ten „výlet na ryby“ bude začátkem konce. Možná ano. Ale člověk vidí, co vidět chce.
Nový začátek?
Některé ženy by ho vyhodily hned. Jiné by odpustily. Já teď jen přemýšlím, kde se stala ta chyba. Jestli ve mně, nebo v našem světě, kde je snazší zalhat, než říct pravdu.
Začínám znovu bez něj, bez plánů, ale s klidem, který jsem dlouho neměla. Možná to byla jeho kamarádka, kdo mě nakonec zachránil.
