Článek
Nepodívá se ti do očí. Neodpoví. Jako bys tam vůbec nebyla. Jako by ses vymazala. A ty si nejdřív myslíš, že je unavený. Že je něco špatně. Že jsi možná něco udělala. Ale pak si uvědomíš, že tohle není náhoda. Že on ví přesně, co dělá. A že ty s tím nemůžeš udělat vůbec nic. Letěli jsme spolu poprvé. Byli jsme spolu asi sedm měsíců, všechno bylo tak nějak… hezký. Ne dokonalý, to nikdy, ale byl něžný, pozorný, zajímal se. Uměl si mě získat. A já jsem po letech vztahů, kde jsem pořád něco lepila, měla pocit, že tohle je konečně bezpečný. Že můžu být klidná.
Že už nemusím analyzovat každou zprávu, každé mlčení, každé „promiň, neměl jsem čas“. Když navrhl, že poletíme na pár dní do Istanbulu, měla jsem radost. Nikdy jsem tam nebyla. On ano, znal to tam, říkal, že mi všechno ukáže. Bylo to spontánní. A vlastně dost romantické. Koupili jsme letenky, on zařídil ubytování, já připravila itinerář. V letadle mě držel za ruku celou dobu. I když jsem trochu usnula, cítila jsem jeho prsty, jak se lehce pohybují po těch mých. A měla jsem pocit, že jsme si blíž než kdy dřív.
Přistáli jsme večer, kolem deváté. Z letiště jsme jeli taxíkem do centra. A tam to začalo být zvláštní. Nejdřív mlčel. Pak mluvil jen, když se ho na něco zeptám. Odpovídal jednoslovně, jako by ho obtěžovalo, že vůbec mluvím. Myslela jsem, že je unavený. Že se mu třeba něco stalo. Cestou na hotel se vůbec nerozhlížel, neříkal mi nic o městě, ačkoli říkal, jak moc ho miluje. Bylo ticho. Když jsme dorazili do pokoje, sedl si na postel a začal si prohlížet telefon. Já se převlékla, umyla, sedla si vedle něj a snažila se navázat kontakt. Řekla jsem něco jako: „Těšila jsem se na tenhle večer s tebou.“ A on jen zvedl oči a řekl: „Jo.“
Zvláštní, jak člověku dokáže zamrznout úsměv na rtech během sekundy. Jak se cítíš jako blbec, i když nevíš proč. Jak se v tobě všechno stáhne, ale ještě pořád doufáš, že se to zlomí. Že mu prostě jen něco přelétlo přes hlavu. Že se to vyspí. Ráno bylo horší. Nepromluvil na mě skoro vůbec. Šel se projít sám. Vrátil se s kávou jen pro sebe. Když jsem se zeptala, jestli je všechno v pohodě, pokrčil rameny. Řekl: „Nevím.“ A pak jen dodal, že „má v hlavě zmatek“. Že si „není jistý“. A že „možná to byl celý omyl“.
V tu chvíli jsem tam stála v noční košili u okna a hlavou mi probíhalo snad milion věcí. Hledala jsem chybu. V sobě, samozřejmě. To je první věc, kterou děláš. Co jsem řekla? Udělala? Byla jsem moc? Měla jsem se držet víc zpátky? Neměla jsem být tak nadšená z té cesty? A co ten itinerář, neotravovalo ho to? Nechtěla jsem být otravná. Nechtěla jsem být náročná. Nechtěla jsem být další z těch, co něco vyžadují.
Jenže tohle už nebylo o mně. Tohle bylo jeho rozhodnutí. A bylo tiché. Záludné. Neřekl: „Končím to.“ Neřekl: „Nechci být s tebou.“ Jen mě přestal vidět. Mluvit. Chovat se, jako by se mnou někdy byl. A to je možná ještě horší. Protože tohle nemá žádné slovo. Není to rozchod. Není to hádka. Je to odpojení. Vypnutí. Jako když někdo zhasne a tvůj obličej zmizí ze scény.
Chodili jsme po městě jako dva cizinci. Já s knedlíkem v krku, on s mobilem v ruce. Všichni ostatní kolem se smáli, jedli, drželi se za ruce. My mlčeli. Já se pokoušela říct něco hezkého, on jen pokýval hlavou. Když jsme si večer sedli na večeři, řekl mi, že „to možná přehnal“ a že „neví, co chce“. A pak se zeptal, jestli „můžeme do konce výletu fungovat normálně“. Co to sakra znamená? Normálně? Jakože budeme předstírat? Dělat, že je všechno v pohodě, jen abychom se nepozabíjeli u snídaně? Řekla jsem mu, že to nejde. Že tohle není „normální“. Že mi zlomil srdce dřív, než jsem ho stihla pořádně milovat.
Bylo to ještě několik dní. Tichých, těžkých, dusivých. V Istanbulu, který jsem si chtěla zamilovat. Kde jsem chtěla držet jeho ruku na mostě nad Zlatým rohem. Kde jsem chtěla ochutnávat čaj na trzích a smát se, že jsem si zase koupila něco zbytečného. Ale nic z toho se nestalo. Místo toho jsem se tam naučila, jak vypadá emocionální odpojení. Jak vypadá člověk, kterému vadí, že existuješ – ale neřekne ti to. Jen tě potichu ignoruje, až se sama ztratíš.
Cestu zpátky jsme seděli vedle sebe. Jako dva lidé, co se neznají. Jen náhodně přidělená místa. Žádná ruka. Žádný dotek. Žádné „děkuju, že jsi tu byla se mnou“. Po přistání jsme si jen řekli „měj se“. A to bylo naposled.
Dnes už vím, že některé lidi nezajímáš jako člověk. Zajímají se jen o to, co jim zrovna vyhovuje. A když přestaneš být pohodlná, ztratíš hodnotu. Nestalo se mi to poprvé, ale tehdy to bolelo jinak. Protože jsem uvěřila tomu tichu. Uvěřila jsem tomu pohlazení v letadle. Uvěřila jsem, že jestli někdy něco dává smysl, tak tohle. A ono to byl jen klam. Možná omyl. Možná jen jeho momentální pohodlí.
Od té doby se víc dívám na to, co lidé dělají, když nemusejí nic říkat. Všímat si těch drobností, které prozrazují víc než slova. A už si nenechávám sáhnout na srdce od někoho, kdo neví, co s ním chce dělat. Protože ono se to nehojí snadno. Ani rychle. A hlavně – v letadle tě drží za ruku každej. Ale zůstat vedle tebe, když přistanete… to už umí málokdo.
