Článek
Emílie celý život pracovala jako zdravotní laborantka a po smrti manžela žila sama v bytě v Českých Budějovicích. Vlastní děti neměla, a proto vždycky říkala, že její synovec Oliver je jí skoro jako syn. Pomáhala mu během studií, přispěla mu na první auto a v době, kdy začínal pracovat jako barista, mu několikrát půjčila menší částku do výplaty. Oliver všechny peníze vrátil a Emílie ho považovala za spolehlivého mladého muže.
Když jí proto ve třiceti oznámil, že chce společně s přítelkyní Magdalénou otevřít kavárnu, měla radost. Oba v gastronomii pracovali několik let a našli prázdnou provozovnu v dobré části města. Potřebovali ji ale kompletně vybavit. „Oliver mi řekl, že každý z nich musí do začátku vložit vlastní peníze. Jemu chybělo asi tři sta tisíc. Nebyla to pro mě malá částka, ale věřila jsem, že mu tím pomůžu postavit něco vlastního,“ vzpomíná Emílie.
Peníze chtěla dát, ale ne jen na dobré slovo
Oliver nejprve mluvil o půjčce. Tvrdil, že jakmile se podnik rozjede, začne tetě každý měsíc část peněz vracet. Emílie měla na spořicím účtu něco přes milion korun a tři sta tisíc si mohla dovolit uvolnit, aniž by zůstala bez rezervy. Přesto jí kamarádka, která kdysi pracovala v bance, poradila, aby měli všechno písemně.
Synovec se neurazil. Poslal jí číslo účtu, kam mají peníze odejít, a navrhl, že smlouvu sepíšou sami. Emílii ale zarazilo, že účet patřil Magdalénině otci. Oliver vysvětlil, že právě on vyřizuje většinu plateb za rekonstrukci a je jednodušší, když peníze přijdou rovnou jemu.
To už Emílii připadalo zvláštní. Nechtěla nikoho podezírat, ale tři sta tisíc pro ni znamenalo několik let úspor. Nabídla proto, že zaplatí právníka a nechají připravit jednoduchou smlouvu o půjčce, kde bude zároveň uvedeno, do čeho peníze směřují.
„Oliver začal říkat, že je to zbytečně složité a že si mezi sebou přece věříme. To byla první chvíle, kdy jsem opravdu znejistěla. Když někdo chce moje celoživotní úspory, několik řádků na papíře by mu nemělo vadit,“ říká.
Dokumenty ukázaly úplně jiný podnik, než o jakém jí vyprávěl
Právník si před přípravou smlouvy vyžádal základní údaje o společnosti, která měla kavárnu provozovat. Právě tehdy Emílie zjistila, že firma už několik měsíců existuje a jejími společníky jsou pouze Magdaléna a její otec. Oliver nebyl uveden ani jako jednatel, ani jako vlastník jakéhokoli podílu.
Když se na to synovce zeptala, nejprve jí tvrdil, že jde jen o formalitu. Magdalénin otec prý založil společnost rychleji a Oliver do ní vstoupí později, až bude podnik hotový. Žádná písemná dohoda o budoucím podílu ale neexistovala.
Ještě větší překvapení přišlo ve chvíli, kdy Emílie zjistila, že provozovna, kterou Oliver neustále označoval jako „naši kavárnu“, patří právě Magdaléniným rodičům. Firma jejich dcery si ji měla pronajímat za běžný nájem. Oliver do projektu přinášel zkušenosti, práci a podle původního plánu také tři sta tisíc korun od své tety. Právně by však nevlastnil ani podnik, ani vybavení, ani nemovitost.
„Zeptala jsem se ho, co přesně dostane za těch tři sta tisíc. Odpověděl, že přece bude kavárnu vést společně s Magdalénou. Já se zeptala, kde je napsáno, že je společná. Nikde,“ vzpomíná Emílie.
Synovec přiznal, že o podílu se jen mluvilo
Oliver se nakonec přestal bránit. S Magdalénou se podle něj ústně dohodli, že po prvním roce převede část firmy také na něj. Její otec ale nechtěl měnit vlastnické poměry dříve, než se ukáže, zda kavárna vůbec vydělává.
Emílie tomu nerozuměla. Pokud byl synovec natolik důležitý, aby měl sehnat stovky tisíc korun a pracovat od rána do večera, měl být podle ní dost důležitý i na to, aby jeho postavení bylo jasné předem.
Oliver její pochybnosti vnímal jako nedůvěru vůči Magdaléně. Připomněl tetě, že jsou spolu téměř pět let a plánují svatbu. Emílie mu odpověděla, že právě proto by neměl být problém podepsat jednoduchou dohodu.
Situace se vyhrotila poté, co jí Magdaléna sama zavolala. Vysvětlovala, že rodinný podnik přece nelze stavět na právnickém puntičkářství a že Oliver jednou všechno stejně získá společně s ní.
„Ta věta mě utvrdila v tom, že peníze neposílám. Jednou možná něco získá není totéž jako vlastnit něco dnes. Já jsem také neměla těch tři sta tisíc možná. Měla jsem je skutečně poslat,“ říká Emílie.
Bez jejích úspor se plán musel změnit
Emílie synovci nabídla jinou možnost. Peníze mu půjčí ve chvíli, kdy bude mít skutečný podíl ve společnosti nebo jinou právně jasnou ochranu své investice. Oliver to nejprve odmítl a několik týdnů se tetě téměř neozýval.
Kavárna se nakonec otevřela o tři měsíce později v menším rozsahu. Část vybavení pořídili z druhé ruky a Oliver si vzal menší bankovní úvěr. Podíl ve firmě však stále neměl.
Po necelém roce se s Magdalénou rozešli. Oliver z podniku odešel a teprve tehdy podle Emílie plně pochopil, co by se stalo s jejími penězi. Za měsíce práce dostal běžnou mzdu, ale z hodnoty kavárny ani vybavení mu nepatřilo nic.
Několik měsíců po rozchodu za tetou přijel a přiznal, že byl tehdy přesvědčený, že společná budoucnost je dostatečnou zárukou. O právním vlastnictví vůbec nepřemýšlel. Když Emílie převod zastavila, považoval ji za přehnaně opatrnou. Dnes se jejich vztah vrátil do normálu a Oliver si postupně spoří na vlastní podnik, tentokrát už s mnohem větším zájmem o smlouvy.
