Článek
Martina začala letní dovolenou plánovat už na jaře. Vybrala apartmán u moře, hledala výlety v okolí a počítala s tím, že pojedou stejně jako každý rok ve čtyřech. Syn David ji ale překvapil ještě dříve, než stihla ubytování rezervovat. Oznámil jí, že tentokrát nepojede. Nechtěl jiné místo ani jiný termín. Prostě s rodiči jet nechtěl. „Hrozně mě to zamrzelo. První, co mě napadlo, bylo, že už jsme mu asi málo dobří. Člověk se celý rok snaží, zaplatí dovolenou, chce, aby rodina byla spolu, a potom slyší, že s vámi vlastní dítě nikam jet nechce,“ vzpomíná Martina. David se o důvodech příliš bavit nechtěl. Řekl jen, že už je dospělý a že si chce léto zařídit po svém.
Martina to několik dní probírala s manželem. Oba dospěli k názoru, že syn jednoduše prochází obdobím, kdy jsou pro něj důležitější kamarádi. Přesto ji jeho odmítnutí mrzelo. V hlavě si vybavovala společné cesty do Chorvatska, Itálie i dovolené po Česku a připadala si, že pro děti vždy dělali maximum. „Já jsem měla naše dovolené spojené s tím, že jsme konečně všichni pohromadě. Přes rok měl každý své povinnosti, takže jsem těch deset dní brala jako něco, co nám nikdo nevezme,“ říká.
Sestra jí řekla něco, co nechtěla slyšet
Všechno se změnilo během obyčejného rozhovoru s patnáctiletou dcerou. Martina si před ní postěžovala, že David odmítá jet a že nechápe proč. Dcera chvíli mlčela a potom se matky zeptala, zda opravdu chce znát odpověď. Podle ní David rodinné dovolené neměl rád už několik let. Rodiče se prý pravidelně hádali kvůli navigaci, penězům i tomu, kam se půjde na výlet. Otec chtěl všechno stihnout, Martina zase plánovala program téměř na každý den a děti prakticky neměly možnost říct, že chtějí zůstat chvíli samy. Když David jednou odmítl společný výlet, následovala několikahodinová hádka o tom, že je nevděčný.
„Dcera mi řekla, že pro mě je dovolená rodinný čas, ale pro Davida deset dní, kdy nemá kam odejít. Prý doma může zalézt do pokoje, když se s manželem pohádáme, ale na dovolené jsme všichni pořád spolu. To mě zasáhlo, protože mě nikdy nenapadlo, že to může vnímat právě takhle,“ přiznává Martina. Začala si zpětně vybavovat situace, které sama považovala za běžné. Manželovo rozčilování v autě, spory nad mapou nebo naléhání, že když už dovolenou zaplatili, nikdo nebude celé dopoledne sedět na pokoji.
Rodinná dovolená nemusí být povinnost
Martina nakonec se synem znovu promluvila, tentokrát bez přesvědčování. David jí řekl, že rodinu rád má, ale na společných dovolených se už několik let necítí dobře. Vadilo mu, že každé odmítnutí programu rodiče chápali jako nevděk a že prakticky neměl možnost být sám. Nejvíce Martinu překvapilo, že si syn nepamatoval drahé výlety ani restaurace, které pro ně rodiče platili. Pamatoval si hlavně hádky a pocit, že musí několik dní dělat to, co chtějí ostatní. „Najednou jsem pochopila, že jsme mu pořád říkali, jak krásné společné dovolené máme, ale nikdy jsme se ho nezeptali, jestli jsou krásné i pro něj,“ říká.
Letos nakonec David s rodiči nepojede. Martina už mu to ale nevyčítá. S manželem a dcerou chtějí odjet pouze na několik dní a tentokrát bez programu naplánovaného od rána do večera. Především si však uvědomila, že společně strávený čas ještě automaticky neznamená příjemně strávený čas. Rodinné vzpomínky totiž nevznikají jen podle toho, kam se jede a kolik dovolená stojí. Někdy rozhoduje hlavně to, jak se během ní jednotliví členové rodiny cítí.
Zdroje: autorský text
