Článek
Žádné rychlovky ani polotovary, ale pořádná slavnostní tabule. Přesně taková, jakou bych čekala já, kdybych byla na jeho místě. Měla jsem před očima spokojené úsměvy, pár skleniček vína a tu poklidnou atmosféru, kdy všichni u stolu chválí, jak se to povedlo. No, skoro to tak i bylo. Skoro.
Den předtím jsem si prohlížela recepty a přemýšlela, co připravím. Měla jsem chuť udělat něco speciálního, ale zároveň jsem věděla, že ten den budu do pozdního odpoledne pracovat. A když jsem si sepsala nákupní seznam, začala jsem pochybovat, jestli to všechno zvládnu tak, aby výsledek opravdu stál za to. Někde uvnitř mě se ozýval ten známý hlas, který říká: „Hele, proč si to tolik komplikuješ? Najdi si restauraci, objednej jídlo, přendej ho na talíře, a nikdo nic nepozná.“ A i když jsem se tomu zprvu bránila, nakonec jsem uznala, že to možná nebude úplně špatný nápad.
Ještě dopoledne jsem zarezervovala tři chody v jedné z našich oblíbených restaurací. Ne žádné fast foody, ale poctivá kuchyně. Polévka, hlavní chod, a jako třešnička na dortu skvělý čokoládový dezert. Přesně to, co by si člověk doma dělal jen výjimečně. A přesně to, co bych sama nedala dohromady ani s celým dnem volna. Jídlo jsem vyzvedla těsně před příchodem rodiny. Vše jsem hezky rozložila na porcelán, talíře jsem předehřála v troubě, udělala jsem i svíčky a na stůl přinesla víno. Zkrátka dokonalá iluze domácí slavnostní večeře.
Když tchán přišel, vypadal potěšeně. Usmíval se, ochutnal polévku a pochválil, že jsem se teda fakt vytáhla. Manžel se ke mně spiklenecky naklonil a pošeptal: „Tohle ti normálně zbaštil. A je to skvělý.“ Všichni jedli, popíjeli a zdálo se, že večer probíhá přesně tak, jak jsem si přála. V jednu chvíli mi i tchán dojatě poděkoval, že si toho moc váží, že jsem se musela celý den otáčet, abych to všechno připravila. A já se usmála a jen přikývla. Nechtěla jsem kazit moment. Nebylo potřeba nic vysvětlovat, že?
Jenže pak se šel podívat do koše. A tam to bylo. Složená účtenka z restaurace, kterou jsem, hloupá, zapomněla vyhodit bokem. Nejdřív jsem si toho nevšimla. Ale když se vrátil z kuchyně, měl v ruce ten papírek a výraz ve tváři, který jsem si už jednou zažila, když jsme na rodinné oslavě rozlili víno na jeho nový koberec. Usmál se, ale bylo to takové to nepříjemné, studené pousmání. A pak řekl něco ve smyslu: „Tak to bylo z téhle restaurace? No vida. Já si říkal, že ta omáčka má takovou zvláštní chuť.“
V tu chvíli jsem nevěděla, jestli se mám smát nebo propadnout hanbou. Ne že bych lhala – ale taky jsem nic neřekla. A přestože jsem to udělala z praktických důvodů a výsledek byl skvělý, najednou jsem cítila, jako bych ho zklamala. Ne proto, že to nebylo domácí, ale protože jsem mu, alespoň v jeho očích, servírovala faleš. A on, jako ten starší, který vyrůstal v době, kdy se všechno vařilo doma, zkrátka věřil, že takové věci se dělají poctivě. Nápad to byl podle něj „dobrý“, ale podvrh. Tak to aspoň naznačil. A i když to pronesl s úsměvem, něco mezi námi tím okamžikem zůstalo viset ve vzduchu.
Zbytek večera proběhl v klidu, ale už to nebylo ono. Povídalo se, smálo, ale bylo cítit, že jsem ztratila kousek bodů. Že se počítalo s něčím jiným. Manžel se mi později snažil zvednout náladu a tvrdil, že to přece bylo skvělé, a že jeho tátovi to jen ujelo, jak už to u něj občas bývá. Možná. Ale stejně to ve mně zůstalo. Ta směs viny, nedorozumění a trochu i hořkosti. Dneska už se tomu směju. Možná příště udělám oběd opravdu doma i kdyby to měly být jen těstoviny. A možná taky ne. Ale jedno vím jistě. Účtenky od teď nebudou končit v koši. Aspoň ne tam, kde je může kdokoliv najít.
