Článek
Bylo mi osmadvacet, když jsem se poprvé rozhodla jet na dovolenou bez kamarádek. Všechny měly jiné plány, a já si řekla, že to zvládnu i sama. Koupila jsem last minute zájezd do malého městečka u Zadaru, našla levné ubytování a těšila se, jak budu každý den jen ležet na slunci, číst knížky a konečně se zastavím.
První dny byly přesně takové, jaké jsem si představovala. Ráno káva na terase, pak pláž, lehký oběd, západ slunce. Jen občas jsem si připadala trochu osaměle. Kolem mě se smály rodiny, páry držící se za ruce, partičky přátel s vínem a hudbou. Já tam seděla s knížkou a předstírala, že mi to tak vyhovuje.
Setkání, které nevypadalo nijak zvláštně
Bylo úterý odpoledne, když si ke mně na pláži přisedl muž. Vysoký, asi čtyřicetiletý, s tmavými vlasy a francouzským přízvukem. Zeptal se, jestli je volno, a já přikývla. Nečekala jsem, že z toho vznikne něco víc než pár zdvořilých vět o počasí. Ale on se usmál, vytáhl vodu z batohu a zeptal se, jestli nechci. V tu chvíli se ve mně něco pohnulo.
Mluvili jsme spolu skoro dvě hodiny. O tom, proč cestuje, jak se mu líbí v Chorvatsku, co dělám já. Působil klidně, vyrovnaně, jinak než muži, které potkávám doma. Když jsem se zvedla, že už půjdu, řekl, že mě doprovodí. A pak jsme šli. Celou cestu mlčky, ale nějak jsme si rozuměli i beze slov.
Další den jsem ho hledala
Ráno jsem šla na stejné místo, kde jsme se potkali. A opravdu tam byl. Usmál se, jako by věděl, že přijdu. Sedli jsme si znovu vedle sebe, jen tentokrát jsem knížku ani neotevřela. Povídali jsme si o životě, o snech, o tom, jak se někdy všechno zamotá.
Večer jsme šli na víno. V malém bistru na kopci, odkud bylo vidět moře. Mluvili jsme dlouho. Vlastně až do noci. Nepůsobilo to jako flirt, spíš jako setkání dvou lidí, kteří se měli poznat. On byl architekt z Lyonu, rozvedený, s dospívající dcerou. Já obyčejná holka z kanceláře, která se snaží zjistit, co v životě chce.
Týden, který utekl jako sen
Každý den jsme trávili spolu. Plavali jsme, chodili po městě, smáli se. Všechno bylo přirozené, jednoduché, bez očekávání. Po dlouhé době jsem se cítila lehce, klidně, svobodně.
Poslední den jsem se probudila s těžkým pocitem. Věděla jsem, že odlétám. On zůstal ještě týden. Seděli jsme ráno na molu, dívali se na vlny a on řekl, že by byl rád, kdybych přijela za ním. Jenže já jsem se bála. Ne jeho, ale sebe. Co když si zase namlouvám něco, co není skutečné?
Po návratu domů
Praha mě po příjezdu přivítala deštěm a šedí. Seděla jsem doma, prohlížela fotky a cítila zvláštní prázdno. Ozval se mi hned druhý den. Psali jsme si každý večer. Krátké zprávy, ale pokaždé upřímné. Začala jsem se těšit na každé pípnutí telefonu.
Jenže pak přišel e-mail s pracovní nabídkou. V Lyonu. Ne od něj, ale od firmy, která hledala lidi do pobočky. Nevím, jestli to byl osud, nebo náhoda. Celé dny jsem nad tím přemýšlela. A pak jsem si řekla, že to zkusím.
Všechno se změnilo
Když jsem mu napsala, že přijedu, chvíli mlčel. Pak napsal: „Přijeď, ale ne kvůli mně. Kvůli sobě.“ Tehdy jsem pochopila, že to, co se stalo na pláži, nebylo o zamilování. Bylo to o probuzení. O tom, že někdy člověk potřebuje setkat s někým cizím, aby si uvědomil, že se může rozhodnout jinak.
Od té doby uběhl rok. Pracuju v Lyonu, mám malý byt, nové přátele. Občas se vídáme, občas ne. Nejsme spolu, ale i tak mám pocit, že mi dal něco, co jsem dlouho postrádala – odvahu změnit svůj život.
Konec, který nebyl plánovaný
Někdy si říkám, že kdyby si ke mně ten den nepřisedl, asi bych pořád žila stejný život jako dřív. Rutina, jistota, ale žádná vášeň. Možná jsem nepotkala lásku, ale potkala jsem člověka, který mi ukázal, že můžu chtít víc.
A to je možná ta největší změna ze všech.
