Článek
V oddělení s pečivem jsem se na chvilku otočila, abych si nabrala rohlíky. V tu chvíli slyším cvrnk a během vteřiny už džus tekl po regálu. Celý jeden karton sušenek byl mokrý. Neutopily se, ale byla to pěkná lepivá louže. Malá koukala jak puk, já si povzdechla a šla hledat papírové ubrousky.
Chtěla jsem pomoct, ne se hádat
Stála jsem tam s těmi pár ubrousky, utírala džus, zvedala krabičku, brala vinu na sebe. Dítě neudělalo nic zlého. Však to se stává. A já přece nejsem typ, co by od toho utekl. V duchu jsem si říkala jasně, oznámím to, pomůžu to uklidit, řeknu omluvu. Hotovo.
Jenže v tu chvíli se k nám přiřítil muž ve firemní košili s logem obchodu. Z očí mu šlehaly blesky. Neřekl ani dobrý den. Jen: „Co to jako má být?“ Zarazila jsem se. „Omlouvám se, malá to nechtěně polila, uklízím to a hned…“ nedořekla jsem. „Tady nejste na pískovišti!“
Kdo z nás tady ztratil klid?
Nevěřícně jsem na něj koukala. Kolem nás už stáli dva lidé s vozíky a dívali se, co se děje. Připadala jsem si, jako bych něco ukradla. Nebo snad zničila půlku prodejny. Manažer pokračoval: „Tohle si budete muset zaplatit. Zboží je znehodnocené. Budu to muset nahlásit.“
V hlavě mi běželo tisíc myšlenek. Fakt? Opravdu chce po mně zaplatit celý ten promočený balík, protože dítěti vypadla krabička z ruky? Vždyť jsou to věci za pár stovek. A taky nebyla jsem drzá, neutekla jsem, neuteklo ani dítě. Stála jsem tam a snažila se věc napravit.
Nakonec jsem zaplatila. Ale ne z lítosti
Po chvilce se přidala paní prodavačka, ta se mi alespoň snažila vysvětlit, že je to prý jejich povinnost, když se něco zničí, musí to řešit jako škodu. I když je to dítě. I když to nebyl úmysl. Nakonec jsme společně sepsali jakýsi papír, prý jen formální.
Zaplatila jsem tři balení sušenek a jeden džus. Ani ne kvůli penězům. Byla to spíš směs trapnosti, studu a touhy mít to za sebou. Malá pořád nechápala, proč už je maminka tak tichá. Když jsme odcházely, pořád jsem slyšela ta slova: „Tady nejste na pískovišti.“
Zpětně si říkám, fakt to takhle má být?
Celý den jsem nad tím přemýšlela. Měla jsem se hádat? Odejít? Nebo si to prostě jen příště víc hlídat a hlavně držet jazyk za zuby? Jenže nejsme lidi? Vždyť se tohle může stát každému. A není právě ta ochota pomoct to, co by se mělo ocenit?
Neříkám, že mám nárok na zvláštní zacházení jen proto, že jsem máma. Ale vážně chceme žít ve světě, kde manažer supermarketu seřve ženu s dítětem, protože se stala nehoda? Není to trochu moc?
Nechci omluvu, jen trochu lidskosti
Nečekám, že mi někdo pošle omluvný e-mail. Nečekám ani, že mě pustí příště s vozíkem před sebe ve frontě. Jen bych si přála, aby až se něco podobného stane jiné ženě, důchodci, klukovi s batůžkem, někdo místo hněvu nejdřív nabídl ubrousek. A řekl: „V pohodě, to se stává.“
Protože věřím, že chyba není v tom, že dítě v košíku rozlije džus. Chyba je v tom, když kvůli tomu přestaneme být lidi.
Martina R., Brno
