Článek
A přesně to se mi nedávno stalo. Vybrala jsem si v akci těstoviny. Velký nápis: 24,90. Normálně stojí přes třicet, takže jsem vzala rovnou tři balení. Ne proto, že bych doma zásobovala celou vesnici, ale protože je prostě používám často a zrovna mi došly. U pokladny mi ale naskočila cena 34,90. Tedy deset korun navíc na každém balení. Zastavila jsem se, s klidem to řekla pokladní, že cena neodpovídá, a že je na regále uvedená jiná. Odpověď mě dost zarazila. Prý „No to musel někdo špatně přehodit cedulku, my za to nemůžeme.“ A tím to jako mělo skončit.
Jenže proč bych já měla platit víc, než je napsané? Ta cena tam byla, nebyla přeškrtnutá, nebyla žádná hvězdička, že platí jen pro držitele karty, nic takového. A upřímně, kdybych si toho nevšimla, tak mě klidně nechají zaplatit o třicet korun víc, a ani by nemrkli. Tak jsem požádala, ať zavolají vedoucí. Pokladní protočila oči, jak kdybych je snad obtěžovala. A mě to v tu chvíli trochu naštvalo. Kdy se vlastně z běžné slušnosti, že si člověk zkontroluje cenu a chce to mít v pořádku, stalo něco, za co se má cítit provinile?
Vedoucí naštěstí přišla celkem rychle. Nejdřív se taky tvářila, že přehazuju cenu kvůli pár korunám, ale pak jsme šly společně k regálu, podívala se na cedulku, uznala chybu a vrátila mi rozdíl. Fajn. Jenže ta pachuť z celé situace zůstala. Ne proto, že bych nedostala zpátky peníze, ale proto, jak se na mě všichni kolem dívali. Jako na nějakou hádavou osobu, co si to všechno vymýšlí. Přitom kdyby to byla chyba v jejich neprospěch, třeba kdyby místo třiceti korun naskočilo deset, tak by to nekompromisně opravili a pokladní by mi řekla, že se pletu. Ale když je to opačně, tak to mám prostě nechat být?
Když jsem pak šla domů, přemýšlela jsem, kolik lidí asi za den takhle zaplatí víc, aniž by si toho všimli, nebo i když si všimnou, tak se neozvou, protože se stydí. Vážně jsme tohle přijali jako normu? Že chyba ve prospěch obchodu je prostě „smůla“? A že člověk, co se ozve, je trapný? Jestli něco, tak bychom si měli uvědomit, že upozornit na chybu je úplně normální. Nejde o to hádat se nebo být protivný, jde o férovost. Ceny jsou předem dané, vyvěšené, schválené a zákazník má plné právo na to, aby zaplatil tolik, kolik je uvedeno.
Možná to někomu přijde malicherné. Třicet korun není svět. Ale když se to stane deseti lidem denně, tak už to rozdíl dělá. A hlavně: jde o princip. V každé jiné oblasti života by to byl problém. Kdyby vám někdo řekl, že oběd stojí 150, a pak si naúčtoval 180, taky byste se nezeptali proč? Ale v obchodě je nějaký podivný tichý zvyk, že člověk radši zaplatí víc, než by udělal scénu. A to i v případech, kdy scénu nedělá jen slušně upozorní. Z toho všeho mám jeden závěr: nemáme se za co stydět, když chceme spravedlnost. A rozhodně to neznamená, že jsme otravní, malicherní nebo hádaví. Naopak. Jsme ti, kteří ještě věří, že i v každodenních drobnostech má platit pravidlo fair play. A pokud někomu vadí, že si kontroluju účet, tak mi asi nevadí, že se nechává okrádat. Já si ale myslím, že by nám to vadit mělo. A že ozvat se je v pořádku. Normální. A vlastně i nutné.
