Článek
Hedvika pracovala jako asistentka v malé firmě. Před mateřskou byla podle slov kolegů „akční a přímá“, občas až moc. Jenže jakmile otěhotněla, začaly se kolem ní dít věci, které nepřipomínaly firemní kulturu, ale spíš skrytou přípravu na vyhoštění. Náhodné poznámky o tom, že „však už tě to přestane bavit“, návrhy, ať „si to doma pořádně užije, než bude po srandě“, a tichá radost některých, že bude ve firmě chvíli klid.
Po dvou dětech se vrátila. Ne s ambicí zachraňovat svět. Jen chtěla dělat to, co dřív. Ale hned první den dostala jiné místo. O patro níž, bez okna. „Je to kvůli klidu, chápeš, po dětech budeš mít ráda ticho.“ Nepochopila.
Vše, co dřív dělala automaticky, teď najednou nebylo žádoucí. Když navrhla změnu šablony v systému, dostalo se jí ticha a pak věty: „Hele, tohle nám tady nastavila Lenka. Všichni jsme si zvykli.“ Lenka byla ta, co její místo převzala. Šikovná, pohotová, bez dětí. A hlavně – tichá. Neříkala věci nahlas. Takže žádné problémy.
Když Hedvika upozornila, že některé faktury mají podivně rozdílná čísla, bylo jí řečeno, že je teď „v novém režimu“, že „to budeš muset pochopit, není to školka“. Nechápala. A začala si všímat, že čím víc chce dělat věci správně, tím víc je vnímána jako ta, co zdržuje.
Kolegové o pauzách řešili nové seriály a výlety do Itálie. Ona řešila, jak sladit školku, odpolední kroužek, nákup a večeři. Nepatřila už nikam. Ne mezi mladé bezdětné, ani mezi „mamky na poloviční“. A přitom byla plně zpátky. Na osm a půl hodiny denně, s mobilem zapnutým i v noci.
Jednoho dne jí vedoucí mezi řečí řekl: „Víš, Hedviko, my tady potřebujeme lidi, co mají tah na branku. A ne lidi, co musejí ve tři odejít, protože jim volá školka.“ V tu chvíli si uvědomila, že mateřství je v práci jako špinavá nálepka. Neviditelná, ale všude cítit. A že ať udělá cokoliv, vždycky bude ta, co „něco potřebuje“, co „má výjimky“ a co „už není jako dřív“.
Začala být opatrná. Mluvila míň. Neupozorňovala na chyby. Neříkala nahlas, co by mohlo být jinak. A všimla si, že právě to zafungovalo. Najednou nebyla problém. Najednou s ní kolegové zase mluvili o počasí. Vedoucí ji pochválil, že „už se dobře adaptovala“. Nepřipadala si adaptovaná. Připadala si utlumená. Jako když zní hudba z jiné místnosti a člověk slyší jen tlumené basy. A ví, že je mimo.
Jednou ji zastavila kolegyně na chodbě a polohlasem pronesla: „Hele, já tě obdivuju, že to dáváš. Já bych se zbláznila. Ale teda taky bych si dvě děti v tomhle věku nedovolila.“ Nevěděla, jestli to byla podpora, nebo výtka. Spíš něco mezi. Možná poznámka, možná ujištění: „Já tohle nedělám, jsem pořád plně loajální.“
A tak se naučila tvářit, že jí to nevadí. Že je vděčná za každou hodinu navíc, kterou může zůstat. Že chápe, že nemůže na školení, protože „už jednou vypadla“. Že rozumí tomu, že „v týhle fázi firmy potřebujeme hlavně stabilní lidi“. Že dětská horečka není argument, ale komplikace. A že to vlastně všichni myslí dobře. Jen mají jiný rytmus.
Dneska říká, že se necítí nešťastná. Jen vyčerpaná z toho, že musí neustále dokazovat, že má nárok na to, co jiní dostávají automaticky. Práci, důvěru, možnost být slyšet. Neptá se, proč je to tak těžké. Už na to nemá sílu.
Ale když večer usíná, občas se jí vrací jedna věta, kterou jí kdysi řekla kolegyně těsně před mateřskou: „Ono to pak už nikdy nebude jako dřív, viď?“ A Hedvika si v duchu odpovídá: „Nebude. Ale nemuselo by to být horší.“
