Článek
Rudolf Hrušínský se narodil 17. října 1920 v Novém Etynku, dnešní Nové Včelnici. Jeho původní jméno bylo Rudolf Böhm a herectví měl v rodině hluboko zakořeněné. Místní zdroje připomínají, že pocházel z hereckého rodu, jehož kořeny sahaly až k Josefu Kajetánu Tylovi. Jeho rodiče byli spojeni s kočovnou divadelní společností a malý Rudolf tak nevyrůstal v běžném prostředí, ale v blízkosti jeviště, šaten, cestování a divadelního života.
Právě to je pro pochopení Hrušínského důležité. Nebyl hercem, který by se k divadlu dostal až později jako k vybrané profesi. On do něj téměř spadl od narození. Divadlo pro něj nebylo vzdálenou metou, ale přirozeným jazykem. Od dětství sledoval, jak funguje rytmus představení, jak se pracuje s hlasem, jak důležité je načasování a jak moc může znamenat i zdánlivě obyčejné mlčení.
Dítě divadla, které školní lavice neudržela
Rodina se později usadila v Praze a Hrušínský začal už jako velmi mladý hrát. V patnácti letech působil v Lidovém divadle Urania v Holešovicích, později prošel několika pražskými scénami včetně Divadla na Vinohradech a Městských divadel pražských. Od roku 1960 byl členem činohry Národního divadla, kde zůstal až do konce života.
Klasická školní cesta pro něj nebyla úplně samozřejmá. Více než učebnice ho přitahovalo jeviště. A možná právě proto působilo jeho herectví tak živě. Nebylo vystavěné jen na naučené technice, ale na dlouhé zkušenosti člověka, který od dětství pozoroval divadlo zevnitř.
Film si ho začal všímat už před válkou a během protektorátních let. Zpočátku se objevoval především v mladických a studentských rolích, ale i tehdy bylo patrné, že má zvláštní dar. Nepůsobil křečovitě. Nesnažil se na sebe za každou cenu upozornit. Byl přirozený, přesný a klidný. V tom byl jeho první velký rozdíl proti mnoha jiným hercům.
Švejk mu dal tvář, Kopfrkingl mu dal nesmrtelnost
Pro široké publikum se Rudolf Hrušínský stal navždy spojený s postavou Josefa Švejka. Filmy Dobrý voják Švejk a Poslušně hlásím z druhé poloviny padesátých let z něj udělaly jednu z nejvýraznějších tváří československého filmu. Jeho Švejk nebyl jen usměvavý dobrák. Byl mnohem složitější. Laskavý, mazaný, neproniknutelný a místy až znepokojivě nečitelný.
Právě tahle dvojznačnost byla pro Hrušínského typická. Uměl zahrát člověka tak, že divák nevěděl, co si má myslet. Smál se, ale zároveň cítil, že za úsměvem je ještě něco dalšího. To je schopnost, která se nedá snadno naučit. Herec musí umět pracovat s napětím, které není napsané v dialogu, ale vzniká mezi slovy.
Ještě silněji se tato schopnost ukázala ve Spalovači mrtvol. Karel Kopfrkingl v jeho podání patří k nejděsivějším postavám československé kinematografie. Nebyl to křičící zločinec ani viditelný psychopat. Byl uhlazený, klidný, zdvořilý a téměř něžný. A právě proto z něj šel mráz po zádech.
Hrušínský v této roli ukázal, že opravdová hrůza nemusí přicházet s hlukem. Někdy je mnohem děsivější ticho, jemný hlas a člověk, který mluví o strašných věcech tak, jako by šlo o běžný pořádek. Spalovač mrtvol se stal jedním z nejvýraznějších filmů československé nové vlny a Hrušínského výkon zůstává dodnes mimořádně silný.
Uměl být komický, laskavý i mrazivý
Hrušínského velikost ale nebyla jen v několika slavných rolích. Jeho filmografie je mimořádně pestrá. Hrál v Rozmarném létě, Postřižinách, Slavnostech sněženek, Třech veteránech, Smrti krásných srnců, Vesničko má středisková nebo Obecné škole. Kudy z nudy uvádí, že vytvořil kolem 120 divadelních a více než 200 filmových a televizních postav.
To číslo samo o sobě působí úctyhodně. Ještě důležitější je ale rozsah jeho poloh. Dokázal být zemitý i noblesní, komický i tragický, dobrosrdečný i nebezpečný. V Postřižinách a Slavnostech sněženek působil jako člověk z prostředí, kterému divák okamžitě věří. Ve Vesničko má středisková se jako doktor Skružný stal součástí jedné z nejmilovanějších českých komedií. Jeho klid za volantem a slavné kochání krajinou patří k těm filmovým momentům, které se už dávno oddělily od konkrétní scény a začaly žít vlastním životem.
Hrušínský měl dar, který se dnes vidí čím dál méně. Nepřehrával. Nesnažil se scénu urvat silou. Uměl ji držet tím, že na sebe nestrhával pozornost lacině. Divák se k němu přesto vracel očima znovu a znovu, protože cítil, že se v jeho tváři odehrává něco podstatného.
Režim mu vzal práci, ale ne autoritu
Jeho život nebyl jen příběhem uměleckého úspěchu. Po roce 1968 se dostal do konfliktu s komunistickým režimem. Patřil mezi signatáře textu 2000 slov a otevřeně podporoval návrat k demokratičtějším poměrům. Následky byly tvrdé. V době normalizace přišel o řadu hereckých příležitostí, o místo pedagoga na DAMU i o zahraniční nabídky. Tlak podle dostupných informací dopadal také na jeho syny.
Tady se ukazuje druhá stránka jeho osobnosti. Hrušínský nebyl jen herec, který uměl zaujmout kameru. Byl také člověk, kterého režim vnímal jako nepohodlného. A to v době, kdy mnoho umělců muselo zvažovat každé slovo, každé gesto a každý podpis.
Na obrazovky a do filmů se později vrátil. A možná právě proto jeho pozdější role působí tak silně. Nebyl v nich jen herecký um, ale i životní zkušenost člověka, který poznal tlak, zákaz, únavu i návrat. V jeho tváři bylo něco, co se nedalo zahrát bez prožitku.
Po listopadu 1989 se krátce zapojil také do politiky. V letech po sametové revoluci se objevil ve veřejném prostoru po boku lidí, kteří spojovali kulturu s občanským postojem. Politika však nebyla jeho hlavním světem. Tím zůstalo divadlo a film.
Rodinné jméno pokračovalo dál
Herecká tradice v rodině Hrušínských neskončila. Pokračovali v ní jeho synové Rudolf Hrušínský mladší a Jan Hrušínský, později i další generace. U této rodiny nejde jen o známé příjmení. Jde o zvláštní kontinuitu českého herectví, která začala u kočovných společností a pokračovala přes Národní divadlo, filmové ateliéry i televizní obrazovky.
Rudolf Hrušínský zemřel 13. dubna 1994 v Praze po těžké nemoci. Bylo mu třiasedmdesát let. V Nové Včelnici, kde se narodil, připomíná jeho jméno i pamětní deska.
Zanechal po sobě víc než dlouhý seznam rolí. Zanechal herecký způsob, který nepůsobí zastarale ani po desetiletích. Byl civilní, přesný a neokázalý. V době, kdy se často sází na efekt, rychlou emoci a hlasité vyznění, jeho nejlepší výkony připomínají něco mnohem vzácnějšího.
Zdroje:
