Hlas, který vám zní v uších ještě dlouho. Josef Kemr byl jako z jiného světa

Josef Kemr zkrátka nepatřil mezi tuctové herce. Působil jako z jiného světa. A možná právě proto se tak nesmazatelně zapsal do paměti diváků. Většina z nás ho zná ze seriálů, které se vryly do srdcí celých generací. Chalupáři, Cirkus Humberto, Dynastie Nováků nebo Eliška a její rod. A kdo by zapomněl na jeho legendární repliku z filmu Na samotě u lesa, kterou si nejeden z nás vybaví pokaždé, když začne pršet. Jeho herecký rejstřík byl obrovský. Od divadelních prken přes rozhlas a televizi až po filmová plátna.

Narodil se v roce 1922 do rodiny ševce a švadleny. Po otci zdědil lásku k hudbě, konkrétně ke strunným nástrojům. Poprvé stál na jevišti už v deseti letech ve Vinohradském divadle, a to spolu se svým bratrem. Brzy poté si ho všiml režisér Václav Binovec. Údajně při házené a obsadil ho do filmu Lízin let do nebe. Právě tehdy vzniklo také celoživotní přátelství s Rudolfem Hrušínským.

K herectví ale nevedla snadná cesta. Kemrův otec divadlem jen pohrdal, prý to není jistota, ale život v bídě mezi komedianty. Pepíček se však jednou ráno ve čtyři třicet sebral, zabalil kufr, přibalil knihy a šaty, a z bytu po sobě nechal jen klíč, který hodil zpět otevřeným oknem. Díky Hrušínskému, který měl konexe u své babičky vedoucí divadelní společnost Červíčkových – Budinských, se mu podařilo získat první angažmá. A tak se vyhnul i nucenému nasazení v Německu. Příběh připomněl herec Jaromír Hanzlík v pořadu Úsměvy Josefa Kemra. A právě tehdy se začala psát legenda.

Po válce prošel několika divadelními scénami, ale nejdéle zakotvil v Národním divadle, kde zůstal až do konce svého života. Jeho doménou byly komické postavy s nádechem smutku, ale i dramatické role, které se dotýkaly duše. V paměti zůstává například jeho sugestivní výkon jako doktor Galén v protiválečné Bílé nemoci Karla Čapka. Umění bylo doma i u jeho manželky Evy Foustkové, která se věnovala herectví a režii.

Kemr však nebyl jen divadelní herec. Zářil i ve filmu. Publikum si ho zamilovalo jako dědu Komárka v Na samotě u lesa, jako knížete v pohádce S čerty nejsou žerty, nebo coby zmateného Plhu v komedii Marečku, podejte mi pero!, kde se na scéně potkal s Jiřím Sovákem.

Právě s Jiřím Sovákem se zapsal do historie i v Chalupářích. Režisér František Filip měl hned jasno. Evžen Huml bude Sovák. A protihráč? Kemr. Jenže Sovák z toho nebyl zpočátku nadšený. „Mrmlal, že s Kemrem to nepůjde. Každý z nich měl jiný styl. Sovák byl komediant s grácií, Kemr hluboký, niterný. Ale právě ten kontrast dal vzniknout něčemu výjimečnému,“ vzpomínal Filip. A i když mezi nimi nepanovala bezvýhradná sympatie, Sovák svého kolegu respektoval. Podle jeho ženy Anny si ho vážil, i když si z něj občas utahoval kvůli jeho silné víře.

Josef Kemr byl hluboce věřící. V neděli zásadně nepracoval. Místo toho mířil do kostela. Kvůli víře byl ochoten vzdát se i významné role, pokud by šla proti jeho přesvědčení. Sovákova manželka dokonce prozradila, že kvůli jeho katolictví ho původně ani nechtěli obsadit do Chalupářů. „Byly s tím potíže. Neustále mu předhazovali jeho víru. Ale režisér Filip i Sovák za ním stáli. Sovák měl svou hlavu a nepovolil. Nakonec to dopadlo. A Kemr si toho nesmírně vážil.“

I když si ze sebe Sovák uměl dělat legraci, jejich vztah měl své kouzlo. Jedna z historek vypráví o tom, jak Kemr hrál na violu i v herecké šatně až tak, že tím lezl kolegům na nervy. Když si pak šel zahrát na toaletu, Sovák ho následoval se slovy: „Klidně hraj, Pepíčku, nenech se rušit. Já tě stejně přečůrám.“ Hudbu miloval natolik, že ze svého trabantu vyndal všechna sedadla kromě toho řidičského, aby se mu tam vešla viola.

Kemr byl jednoduše výjimečný. Podle Taťány Medvecké to byl galantní, srdečný a neobyčejně talentovaný muž. Když mu režim nabídl titul Zasloužilý umělec, odmítl ho. Do ÚV KSČ tehdy napsal: „Nahý jsem přišel na svět a nahý chci z tohoto světa odejít. Nenavykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, ještě políbil a poděkoval.“

Byl to člověk zásad a hodnot. Nikdy se nebál říct ne, i když to znamenalo, že přijde o práci. Jeho umění komunistický režim často přehlížel a on to snášel hrdě. Herec Boris Rösner v dokumentu Dva chrámy Josefa Kemra vzpomínal, jak odmítal stříhání na protest proti Sovětům. „Na mopedu jezdil v americkém kabátě, vlasy mu vlály a byl nepřehlédnutelný. A my, studenti, jsme ho obdivovali.“

Síla jeho ducha se projevila i v radách, které dával mladším generacím. „Nebojte se prohrát. Prohra vás naučí víc než vítězství. To je jen lesk a vavříny. Naučte se prohrát a znovu zvednout.“

Josef Kemr hrál až do poslední chvíle. Doslova. Na nemocničním lůžku, kde ležel kvůli rakovině, natočil poslední scénu ve filmu V erbu lvice o Zdislavě z Lemberka. Jeho pokoj byl přetvořen na temnou celu středověkého mnicha. Premiéra se konala bez něj. Josef Kemr zemřel 15. ledna 1995 ve věku 72 let.

Použité zdroje: