Článek
Smála se jako někdo, komu na světě opravdu záleží, měla vlasy, co jí padaly přes rameno, a mluvila na nás způsobem, kterému jsem sice tehdy nerozuměl, ale něco ve mně se kvůli tomu pohnulo. Byl jsem na ni hodný, tichý, pozorný. Nosil jsem jí květiny ze zahrady, psal jí básničky do sešitu. Nikdy mě neposlala do háje. Jen se usmívala a dávala mi jedničky, i když jsem měl v diktátu pět chyb. Myslel jsem si, že mě má ráda.
Pak jsem odešel na jinou školu a roky jsme se neviděli. Občas jsem si na ni vzpomněl. V pubertě, když jsem měl první holku, i později, když mě jiná zradila. Pokaždé jsem si vybavil její hlas. Ten klid, který měla. Věřil jsem, že někde žije ten typ ženy, který mě tehdy přitáhl jako magnet. A věřil jsem, že to jednou bude ona.
Když jsem měl třiadvacet, přestěhoval jsem se zpátky do města, kde jsem vyrůstal. Byl jsem dospělý, měl jsem práci, zkoušel jsem podnikat, a především – byl jsem zklamaný z lidí. Z rychlých vztahů, z polopravd, z holek, co mi mizely po dvou týdnech. Chtěl jsem něco opravdového. A pak jsem ji uviděl. V supermarketu. Před regálem s těstovinami.
Stála tam ve staré zelené bundě, s culíkem a dvěma dětmi, které se hádaly o bonbóny. Nebyla to ta pohádková postava z dětství. Byla to žena, která ztratila trochu lesku. Ale právě to mě zasáhlo. Byla skutečná. A když jsme se setkali očima, poznala mě. Řekla moje jméno, dotkla se mé ruky. A ten dotek jsem cítil ještě týden.
Začali jsme si psát. Nejdřív jen přes Facebook. Napsal jsem jí, že jsem ji vždycky obdivoval. Ona se smála. Psala, že je stará, že má manžela, že učí už dvacet let. Já jí napsal, že je pořád krásná. Neodpověděla hned. Ale druhý den mi přišlo „děkuju“. A od té chvíle jsme si psali každý večer. O škole, o životě, o tom, co všechno je jinak, než jsme si mysleli.
Věděl jsem, že má manžela. Dva syny. Že má život, který jsem já nikdy neměl. A přesto jsme se do sebe pomalu zamotávali. Nebyla to aféra. Nebyl to sex. Bylo to něco, co začalo v hlavě a rostlo. Potřebovala mluvit. Potřebovala pozornost. Chtěla cítit, že někoho zajímá. A já tam byl. Přesně tam. V telefonu, v myšlenkách, v jejím každodenním úniku od reality.
Když jsme se poprvé políbili, neplánovali jsme to. Stáli jsme u auta, mluvili o jejím muži, o tom, že si už roky nepřipadají jako partneři. Já jí řekl, že ji nikdy nikdo nebude mít tak rád jako já. A ona mě políbila. Na půl sekundy. Na půl úst. Ale ten polibek byl jako výstřel, co odpálil řetězec událostí, které už nešlo zastavit.
Vídat jsme se začali nenápadně. Dvakrát týdně, vždycky když měla volno. Nešlo o postel, i když i na tu časem došlo. Šlo o to být spolu. Smát se. Mluvit. Držet se za ruku. Byli jsme jako dva zbloudilci, co se našli v lese a báli se jít zpátky, protože doma by se jich někdo ptal, co dělali tak dlouho.
Několikrát mi řekla, že s tím musí přestat. Že nechce zničit rodinu. Že má výčitky. A pokaždé jsem řekl, že to chápu. Ale v očích jsem měl prosbu, aby to neudělala. A ona to nikdy doopravdy neudělala. Vždycky se vrátila. Po dni, po týdnu. Vždycky.
A pak to prasklo. Její manžel našel zprávy. Nejdřív si myslel, že je to někdo z jejího věku. Pak se dozvěděl, kdo jsem. „Ten kluk ze základky? To jako fakt?“ Psala mi, že jí řekl, že je blázen. Že ji nepoznává. A že ji nenávidí.
Odešla od něj pár týdnů nato. Ne ke mně. Jen pryč. Prý už nemohla žít v domě, kde na ni někdo křičí, kde se jí syn ptá, proč je máma pořád smutná, a kde jí každý pohled připomíná, že je zrádce.
V tu chvíli jsem si myslel, že budeme spolu. Že je konečně volná. Ale nepočítal jsem s tím, že viníka vidí ve mně. Že ačkoliv nikdy nic neplánovala, připadá si zničená. A že všechno to krásné, co jsme si psali, se v ní proměnilo v bolest. Přestala mi odpovídat. Když jsem ji vyhledal osobně, řekla mi jen, že potřebuje čas. A že neví, jestli se někdy uzdraví.
Uběhl rok. Napsala mi na jaře. Krátkou zprávu. Že se má líp. Že by mě ráda viděla. Sešli jsme se. Byla jiná. Smutnější. Opatrnější. Ale pořád moje. Povídali jsme si hodiny, drželi se za ruce, ale už to nebyla ta stejná energie. Byli jsme jako dva lidé, kteří si připomínají něco krásného, co už nejde oživit.
Dnes spolu nejsme. Občas si napíšeme. Někdy si i zavoláme. Ale vím, že jsem pro ni připomínka něčeho, co jí ublížilo. A přitom to celé začalo tak nevinně. Jedním dětským pohledem přes lavici. Jedním „máte krásný svetr, paní učitelko“.
Dlouho jsem nevěděl, jestli jsem udělal chybu. Jestli jsem měl ustoupit, když řekla, že to nejde. Jestli jsem jí opravdu zničil život. Ale dnes si myslím, že jsem jí jen ukázal, co jí chybělo. A že to ona se rozhodla, co s tím udělá.
Není to hezký příběh. Ale je pravdivý. A možná v sobě nosíte podobný. Možná taky milujete někoho, kdo by měl zůstat jen vzpomínkou. A nebo jste tím někým byli pro někoho jiného. Možná jste někomu vstoupili do života ve chvíli, kdy to nejmíň potřeboval, a přesto to bylo nevyhnutelné.
