Článek
Je to útulné místo s výběrem domácích dezertů, příjemnou obsluhou a přívětivou atmosférou, kde to voní čerstvou kávou a vanilkou. Místo, kde se člověk může na chvíli zastavit, vypnout a užít si okamžik. Netušili jsme ale, že se staneme svědky situace, kterou bych si sama nevymyslela, ani kdybych se snažila.
V kavárně bylo celkem plno, ale uvolnilo se jedno místo u okna, takže jsme měli štěstí. Objednali jsme si cappuccino a jako obvykle jsem neodolala domácímu dortu. Tentokrát malinovému s krémem. Čekali jsme, povídali si, kolem nás bzučel tichý ruch. Vše se zdálo být jako každé jiné odpoledne. Pak se ale stalo něco, co ten poklidný obrázek narušilo.
Ke stolku o kousek dál si sedl muž, který působil nenápadně. Objednal si kávu a také dort. Konkrétně čokoládový. Když mu ho servírka přinesla, chvíli si ho prohlížel, ochutnal, pak znovu a s vážným výrazem se podíval na obsluhu, která právě nesla tác s další objednávkou. Zastavil ji u stolu a pronesl větu, která mi nejdřív přišla jako nepovedený vtip. „Ten dort není dost sladký. Nezaplatím za něj.“ Doslova. V kavárně to ztichlo. Nahlas to nepronesl, ale řekl to dost zřetelně na to, aby se to rozléhalo až ke mně.
Servírka, zjevně překvapená, chvíli mlčela, pak se usmála a s lehkou dávkou ironie odpověděla: „A přejete si k němu třeba citrón? Třeba se vám to pak bude zdát sladší.“ Myslela jsem, že si dělá legraci, ale ona to řekla klidně a s profesionálním nadhledem. Muž jen zakroutil hlavou, odsunul talířek s nedojedeným dortem ke kraji stolu, dopil kávu a bez jediného dalšího slova vstal a odešel. Neřekl ani děkuji, ani nashledanou. Jen prostě odešel. Bez dezertu, bez zaplacení dortu, ale také bez hádky. Neurážel se, nehádal, prostě odešel, jakoby to byla ta nejpřirozenější věc na světě.
Zůstali jsme s partnerem sedět a jen jsme na sebe chvíli zírali. Nikdo nic nekomentoval. Možná právě proto, že to celé působilo tak absurdně, že člověk nevěděl, jestli se má smát, nebo kroutit hlavou. Když se k nám servírka později vrátila s další objednávkou, nemohla jsem se nezeptat, jestli se tohle stává často. Prý ne. Prý už zažila leccos. Hosty, kteří si stěžují na studenou kávu, na moc nebo málo pěny, na suchý koláč, na chybějící ubrousek. Ale že by někdo odmítl zaplatit, protože mu dort nepřipadal dost sladký, to prý ještě nezažila. Nechápala to stejně jako my, ale nijak víc to neřešila. Talíř odnesla, dort šel nejspíš do odpadu a den pokračoval dál.
Já jsem ale měla ten zážitek v hlavě ještě dlouho. Po cestě domů jsme si o tom povídali a já jsem se nemohla zbavit myšlenky, že něco takového přece není v pořádku. Chápu, že ne každému sedne každá chuť. Že má každý jiný jazyk, jiný práh sladkosti, jiné preference. Ale jsme v kavárně. Ne v cukrářské laboratoři, kde si vše ladíme na míru. Člověk si vybere z nabídky, objedná, ochutná a když mu to nesedne, příště si dá něco jiného. Neodchází bez placení jen proto, že si to představoval jinak. Nebo snad ano?
Zároveň mě potěšilo, jak obsluha zareagovala. Nevytočila se, nezačala argumentovat. Nabídla citrón. Možná trochu jízlivě, ale bez křiku. A to je asi nejlepší možná reakce. Místo, aby se hádala, dala mu prostor a on odešel. Bez zbytečných scén, ale i bez respektu k tomu, že někdo ten dort upek, někdo ho připravil, někdo ho servíroval. Někomu na tom záleželo. A někdo ho teď vyhodí, protože si zákazník představoval jiný stupeň sladkosti.
Někdy přemýšlím, jestli se jako společnost neposouváme k tomu, že máme pocit, že si všechno zasloužíme. Že za každou cenu musí všechno odpovídat našim očekáváním a když ne, není třeba platit, protože jsme přece „nedostali to, co jsme chtěli“. Ale život tak nefunguje. Ani dorty tak nefungují. A právě ta nedokonalost, to drobné překvapení, že něco chutná trochu jinak, je přece na tom kouzlu. Jenomže někteří lidé si kavárny pletou s vyjednávacím prostorem. A pak odejdou s pocitem, že mají pravdu. Zatímco my ostatní sedíme a říkáme si, jestli to vážně mysleli vážně.
