Článek
Všude posedávali lidé, někdo už měl na stole talíř s jídlem, jiní teprve čekali, až na ně přijde řada. Atmosféra byla příjemná, vůně z kuchyně lákala a člověk by si pomyslel, že se tu nemůže nic nepříjemného stát. Jenže hned po pár minutách jsem pochopil, že dnešní oběd bude mít i nepříjemnou dohru.
Za vedlejším stolem seděl muž, který rozhodně neměl svůj den. Už když jsme procházeli kolem, zaslechl jsem jeho zvýšený hlas, kterým se dožadoval pozornosti. Servírka, mladá slečna, se mu snažila vysvětlit, že jídlo bude hotové co nejdřív, protože kuchyně je zahlcená, ale on měl jasno: všechno je špatně, obsluha je pomalá a podnik by se měl stydět. Přitom seděl u stolu sotva deset minut, a kdo někdy chodí do restaurací, dobře ví, že na čerstvě připravené jídlo se prostě chvíli čeká.
Sledoval jsem, jak se snaží zachovat profesionalitu. Uklidňovala ho, že na kuchaře pospíchá, že vše vyřídí, ale on jí skákal do řeči a začal jí vyčítat věci, za které očividně nemohla. Připadalo mi, že hledá záminku k hádce. V ruce měl půllitr piva, který už byl poloprázdný, a jeho tón byl čím dál ostřejší. Najednou mu začalo vadit úplně všechno – od velikosti stolu až po to, že na něj prý špatně vidí z kuchyně. Slečna se jen snažila situaci udržet v mezích slušnosti, kývala hlavou, omlouvala se a odbíhala za ostatními hosty, kteří naštěstí dělali, že nic neslyší.
Jenže pak přišel okamžik, kdy muž už neudržel nervy na uzdě. Zvedl hlas tak, že se otočila polovina restaurace, a začal na ni křičet, že je neschopná a že by se měla jít učit někam jinam. V tu chvíli jsem viděl, jak jí v očích zvlhly slzy, ale pořád stála pevně na nohou a snažila se neztratit tvář. Něco takového člověka dokáže bodnout přímo u srdce. Vidět, jak někdo veřejně ponižuje někoho, kdo si to nezaslouží. Už jsem měl chuť se zvednout a říct mu svoje, ale než jsem to stihl udělat, otevřely se dveře kuchyně.
Z nich vyšel šéfkuchař. Muž středního věku, podsadité postavy, s výrazem člověka, který si na své práci zakládá a nenechá si po ní šlapat. Měl ještě na sobě zástěru, ruce mokré od mytí a už od pohledu bylo jasné, že si na podobné scény nepotrpí. Zamířil přímo k rozjetému hostovi a klidným, ale naprosto pevným hlasem se ho zeptal, v čem je problém. A to, co se stalo pak, mě až pobavilo.
Muž, který ještě před chvílí hulákal a urážel mladou servírku, okamžitě změnil tón. Najednou bylo po křiku, po urážkách i po teatrálních gestech. Vysoukal ze sebe cosi o tom, že jen čeká moc dlouho, a že by chtěl vědět, kdy bude jeho jídlo. Šéfkuchař mu klidně odpověděl, že má v kuchyni plno, že se vše dělá čerstvé a že pokud se mu čekání nelíbí, může samozřejmě odejít. V tu chvíli bylo ticho, že by člověk slyšel spadnout vidličku.
Najednou to byl úplně jiný člověk. Hlas mu změkl, začal se vymlouvat, že to myslel jen ze srandy, že je přece jasné, že tu nechtěl nikomu ublížit. Zatímco před chvílí byl plný síly proti mladé servírce, najednou sklopil oči a připomínal spíš malého kluka, který byl načapaný při lumpárně. Je fascinující sledovat, jak se někteří lidé dokážou nafukovat jen tehdy, když mají pocit, že si vybrali slabší oběť.
Servírka se po té scéně vrátila ke své práci a dál se snažila obsluhovat hosty, jako by se nic nestalo. Ale každý, kdo u toho byl, věděl, jak nepříjemně se musela cítit. Já sám jsem měl chuť jí říct, že to zvládla skvěle, že se nenechala úplně rozhodit. Ten muž nakonec dostal své jídlo, snědl ho potichu a zmizel bez dalších scén.
Cestou domů jsem nad tím přemýšlel. Jak je možné, že někteří lidé mají potřebu si dokazovat svoji nadřazenost na někom, kdo je jen ve službě a nemůže se bránit? Proč dokážou být drzí na mladou servírku, ale když přijde někdo, kdo má autoritu a nebojí se ozvat, okamžitě se stáhnou? Je to zvláštní lidská vlastnost. Slabým ukazovat sílu, silným se klanět. A přitom by stačilo jen trochu respektu, úcty a pochopení. To jsou drobnosti, které nestojí nic, ale dělají obrovský rozdíl.
