Článek
Kdo ji v lese najde poprvé, většinou si ji dobře zapamatuje. Hadovka smrdutá není nenápadná houba do košíku vedle hřibů, kozáků a lišek. Nepůsobí útulně, nevoní po lese a neumí si získat člověka klasickou houbovou krásou. Naopak. Často se prozradí ještě dřív, než ji houbař vůbec zahlédne.
Dospělá plodnice totiž vydává výrazný pach, který bývá přirovnáván k mršině. Pro člověka je odpudivý, ale pro samotnou houbu jde o velmi chytrý způsob přežití. Slizovitá hmota na vrcholu plodnice obsahuje výtrusy a zápachem láká hmyz, hlavně mouchy. Ty se na ní přiživují a zároveň výtrusy roznášejí dál. Co nám připadá jako lesní pohroma, je pro hadovku účinný rozmnožovací plán.
Nestoudné jméno nevzniklo náhodou
Latinský název Phallus impudicus napovídá mnohé. Odkazuje na falický tvar dospělé plodnice a dá se volně chápat jako nestoudný falus. U této houby nejde o přehnanou fantazii. Mladá plodnice nejprve vypadá jako bělavé vejce ukryté částečně v zemi. Teprve později obal praskne a rychle z něj vyroste dutý bělavý třeň zakončený kloboukovitou částí se zapáchajícím slizem.
Právě tahle proměna z nenápadného vajíčka v nápadnou dospělou plodnici stojí za tím, proč hadovka tolik dráždila lidskou představivost. Patří k houbám, u kterých se biologie velmi snadno propojila s lidovou vírou, pověrami a starými představami o plodnosti.
V minulosti se jí připisovaly účinky spojené s podporou potence a sexuální síly. Mladé plodnice, kterým se říkalo také čertova vajíčka, se po odstranění rosolovitého obalu krájely a konzumovaly. V některých tradicích se zmiňuje i používání u hospodářských zvířat. Tady je ale potřeba zůstat nohama na zemi. Historická pověst je zajímavá, ale neznamená, že by hadovka byla zázračným prostředkem lásky.
Jíst se dá, ale jen ve správnou chvíli
Největším překvapením pro mnoho lidí bývá, že tahle odpudivě páchnoucí houba může být v mladém stadiu jedlá. Rozhodující je fáze vývoje. Sbírají se pouze mladé uzavřené plodnice, tedy vajíčka, ještě předtím, než se z nich vytvoří dospělá zapáchající plodnice.
V této fázi hadovka obvykle nemá onen typický mrtvolný pach. Popisuje se spíš slabě ředkvová vůně a podobně bývá vnímána i chuť. Někteří houbaři ji přirovnávají k ředkvičce, kedlubně nebo jemně zemité zelenině. Není to houba, která by se dala postavit na úroveň hřibu praváka. Spíš jde o kuriozitu pro ty, kdo se v houbách dobře vyznají a chtějí ochutnat něco opravdu neobvyklého.
V kuchyni se z mladých vajíček odstraňuje rosolovitý obal. Vnitřní část lze upravovat různě. Někdo ji krájí na plátky a opéká, jiný ji obaluje podobně jako řízek. Právě trojobal je pro českou kuchyni typická cesta, jak si poradit i s potravinou, která na první pohled budí nedůvěru. U hadovky ale platí, že nejde o houbařskou výzvu pro začátečníky.
Záměna může být problém
Hadovka smrdutá má i příbuzné druhy. Často se zmiňuje hadovka valčická, odborně Phallus hadriani, která bývá vzácnější a vyhledává spíše teplejší nebo písčité prostředí. Od běžnější hadovky smrduté ji může odlišovat růžové až fialové zbarvení pochvy či vajíčka. Rozdíl může být patrný i v pachu.
Pro běžného člověka z toho plyne jednoduché pravidlo: pokud si nejste jistí, nesbírat. U hub je opatrnost vždy na místě a u mladých plodnic to platí dvojnásob. Vajíčko může působit nenápadně a laik snadno podcení, co vlastně drží v ruce. Hadovka sice není klasickým strašákem typu prudce jedovatých muchomůrek, ale jistota určení je základ.
Příroda někdy nevypadá vábně, ale funguje dokonale
Hadovka smrdutá je ukázkou toho, že příroda se neřídí lidským vkusem. Nepotřebuje vonět, aby byla úspěšná. Nepotřebuje krásný klobouk ani příjemnou barvu. Místo toho vsadila na zápach, hmyz a nápadný tvar. A funguje jí to skvěle.
Právě proto je tak fascinující. Spojuje v sobě biologickou chytrost, kuchařskou zvláštnost i kulturní historii, která by u běžné jedlé houby nikdy nevznikla. Hřib potěší košík. Liška ozdobí omáčku. Bedla skončí na pánvi jako řízek. Hadovka ale vyvolá reakci ještě předtím, než se člověk rozhodne, jestli ji obejde, vyfotí, nebo o ní bude večer vyprávět.
Není to houba pro každého. V dospělé podobě většinu lidí spíš odežene, než naláká. V mladém stadiu může být jedlá, ale vyžaduje zkušenost, jistotu a trochu odvahy. A možná právě v tom je její kouzlo. Hadovka smrdutá je důkazem, že i něco zdánlivě odpudivého může mít v přírodě přesný smysl a v lidské historii nečekaně výrazné místo.
Zdroje:
