Houbaření

Ať už se v Čechách, na Moravě i ve Slezsku zatouláte třeba úplně na kraj světa, najdete tam vždy alespoň jednoho milovníka tohoto typického českého národního koníčku. Houbaření je nesmírně oblíbená záliba, kterou našinci sdílí s částí SV Evropy (Finy, Poláky a Rusy), avšak excelují v ní natolik, že drží světové prvenství počtu houbařů v poměru k množství obyvatel. Až 70 procent Čechů totiž alespoň jednou za rok vyrazí do lesů na sběr plodnic této unikátní části říše organismů. Odborníci umí najít houby po celý rok, hlavní sezóna pro amatérské houbaře však začíná o letních prázdninách a končí s prvními mrazíky.

Období růstu i oblasti se v závislosti na počasí v daný rok mohou měnit, přesto jsou místa, kam zkušení houbaři vyráží každý rok a domů si odnášejí plné košíky úlovků.

Pravděpodobnost růstu hub na mapě >>

Mezi nejpopulárnější jedlé kousky, jenž končí v košících sběratelů, jsou dozajista hřib pravý (a jeho bratříčci hřib smrkový a hřib dubový zvaný dubák), suchohřib plstnatý či různé druhy kozáků a křemenáčů. Velká skupina milovníků hub pak nedá dopustit na zástupce řádu lupenotvarých (které mají pod kloboukem lupeny) jako bedla vysoká, muchomůrka růžová (jedna z mála jedlých muchomůrek) nebo holubinka mandlová. Zkušenější hledači se radují i z václavek, ryzců nebo lišek.

Ač znalost sběru hub bývá předávána z generace na generaci jako rodinné dědictví, je třeba se v této oblasti dále vzdělávat a při nalezení neznámé houby se dobře obeznámit s jejím druhem - někteří zástupci kategorie fungi jsou totiž i v našich lesích a lukách prudce jedovatí. Dříve pomáhali atlasy hub, v dnešní době jsou čím dál rozšířenější aplikace na rozpoznávání vašich nálezů, je třeba si ale vždy ověřit konzumovatelnost u dalších zdrojů či neznámé kousky raději nechat svému osudu v lese. Mezi prudce jedovaté se řadí například muchomůrka zelená, pavučinec plyšový či hřib satan.