Houbaři, na značky! Sezóna právě začíná

Houbařím od dětství. A moc rád. Jsem z husákových dětí a vyrostl jsem v Předboři, malé vesničce pod horou Choustník, kterou zdobí hrad stejného jména. V lesích kolem, kterým se dodnes říká „mlýnské“, protože jsou směrem k Mlýnům, a „jankovské“, protože jsou na Jankově, rostlo tolik hub, že vzít na ně nůši bylo někdy málo. Opravdu, nepřeháním, není to nostalgie po starých časech.

Nebo možná trošku. Od časů mého dětství se toho totiž hodně změnilo, a to i co se týče hub. Proměnily se lesy, kam jsme na houby s rodiči chodili – malá část prošla přirozenou obměnou, mnohem větší část padla za oběť kůrovci. Změnilo se i počasí. Jaro bývá krátké, v létě jsou vedra a úporná sucha, podhoubí trpí a šetří síly na lepší roky – z lesů tak skoro zmizely letní druhy hub.

Ještě tak před patnácti dvaceti lety přitom bylo vše víceméně v relativním pořádku. V lesích, kde převládala borovice, už od půlky června rostly desítky a stovky husích pupků (hřib strakoš), které snad nikdy nebyly červivé. Z velkých klobouků byly řízky, maličké plodnice jsme nakládali do octa, vše mezi se usušilo, dalo do bramboračky nebo snědlo jako smaženice. Rostly také křemenáče, které svítily svými oranžovými klobouky už z dálky, březáky, kozáky a další houby s „masem“ vespod, jak jsme říkali hřibovitým.

Že bychom ještě před dvaceti lety šli o prázdninách z lesa s prázdnou, to se prostě nestalo. Husí pupky už jsem zmínil, křemenáče a kozáky taky, letním králem mezi hřibovitými byl hřib dubový – listnatých lesů u nás moc nebylo, ale bez košíku dubáků se z nich člověk vracel jen výjimečně. Moc rád jsem sbíral kováře, hřiby hnědé, kterým doma říkáme suchohřiby, polohříbky nebo pančáky, samozřejmostí byli křiklavě žlutí klouzci.

Hřibovitých hub bylo tolik, že jsme vůbec neměli potřebu sbírat houby, které mají dole „lupeny“. Naprostá většina z nich pro nás byly prašivky. Dvě výjimky? Oranžová liška, která rostla po stovkách kusů na jednom místě, a syrovinka (ryzec syrovinka), jedna z mých nejkrásnějších vzpomínek na houbařské dětství.

I tenkrát to byl u nás pod Choustníkem svátek, když jsme syrovinku našli, a když jsme jich našli víc, měli jsme Vánoce. Syrovinku si nejde splést – dole má sice lupeny, ale teče z ní mléko, které má tak osobitou vůni, že za jinou houbu ji nezaměníte. Když máma syrovinky usmažila na másle s kmínem a solí, řadili jsme se do fronty ještě než bylo hotovo. Ta vůně, která se linula kuchyní! Chuť syrovinek je jedním slovem nenapodobitelná a vytřít kouskem chleba zbytky másla vonícího po syrovince z pánve, to byl a je zážitek za nejmíň deset michelinských hvězd.

Jestli byla nějaká houba, nad kterou jsme ohrnovali nos a nechávali ji v lese „lufťákům“, byla to babka (hřib žlutomasý). Dneska už nad babkami nos neohrnujeme. Popravdě, ani jich už dávno není tolik, co dřív.

A to ještě pouze tehdy, když naprší. Když ne, na Choustnicku a vlastně na celém Táborsku houby prostě nejsou. Ano, jezdíme pak dál – na Jindřichohradecko, do Novohradských hor, oblíbená místa máme kolem Písku, ale doma je doma, tam mám houbaření spojené se spoustou vzpomínek, které pomalu začínají blednout. A aby vybledly úplně, to rozhodně nechci.

V posledních deseti letech u nás houby začínají až v září. Jen výjimečně vyrazí na pár týdnů v květnu a červnu, o prázdninách už by se do lesa s košíkem vydal jen blázen. Nebo ten, kdo zná místa, kde jsou k nalezení kotrče nebo sírovce, dřevokazné houby, které nejsou na deštích závislé – i my je sbíráme, koneckonců o sírovci jsem už psal. Řízky z něj jsou fantastické. Na konci prázdnin se objevují také první bedly. I na ně chodíme v posledních letech stále častěji, přestože dříve bychom si jich nevšimli.

Ale zpátky k „normálním“ houbám. Když jsem teď procházel své Google Fotky, první plné košíky na Táborsku nosíme se začátkem školního roku. Nejdřív se snaží dohnat ztracený čas letní druhy – křemenáče, březáci, klouzci, občas se objeví kovář. S chladnějšími nocemi vyrazí praváci – hřib smrkový a borový. Často jsou v lese jen oni a jejich sezóna se posouvá stále víc do listopadu. Není výjimkou, že chodíme na hřiby ještě na Martina, který by měl přivézt sníh.

Listopadové hřiby jsou výjimečné – většinou dorůstají gigantických rozměrů a nebývají červivé. Hmyz, který by do plodnic nakladl vajíčka, už není, listopadové houbaření je tak prakticky bezodpadové.

Říjen pak u nás patří dutonožce (hřib dutonohý). Nemá dole „maso“ jako jiné hřibovité, nemá tam ale ani „lupeny“. Má tam cosi jako „kosočtverce“. U nás jsme z dutonožek dělali vždycky řízky – jejich klobouky jsou krásně pravidelné, silné tak akorát na osmažení, a když roste, roste po desítkách, takže i řízků jsou desítky. S bramborovou kaší chutnají nejlíp. Dutonožku hledejte pod modříny, pod nimi je doma.

Takže houbaři, na značky. Košíky do auta, nože do kapsy a hurá do lesa. Sezóna právě začíná. Aspoň na Táborsku.

Co u vás?

Zdroje a mykologická inspirace: