Článek
Možná si vzpomenete, jak jsem v květnu v jednom z fejetonů popisoval nádherný zážitek s májovými koťátky - našel jsem je náhodou na chalupě v přístřešku na dřevo, nechal je odčervit a vrátil je kočce, tulačce, kterou jsem nikdy neviděl. Ta udělala to, co by asi udělala každá starostlivá máma - svých pět uzlíčků štěstí v noci sbalila a odnesla neznámo kam.
Dneska se nám s manželkou přihodilo to samé. Objevili jsme další mňoukající poklady - jen s tím rozdílem, že to bylo na půdě na slámě, a nebylo jich pět, ale šest.
Je jim přibližně měsíc a kdybychom dneska neslyšeli jejich naříkání (nejsme na chalupě denně), čekal by je smutný osud - jak jsem se dozvěděl od souseda, jejich matku přejelo auto. A ano, byla to stejná tulačka jako v květnu.
Koťátka dostala „kočičí polévku“ a vodu, zítra koupíme náhradní kočičí mléko, a budeme krmit, vážit a rádi je brzy předáme náhradním rodičům. Jednu kočičku si ale necháme, tu, co k nám na půdě zvědavě přišla jako první.
