Článek
Abych neopakoval to, co už jsem napsal v prvním článku o záchraně koťat, tak jen stručně – ve středu 9. září jsem na chalupě, ze stodoly, z půdy, která je nad ní, zaslechl slaboučké kočičí mňoukání. Koťata! Letos už podruhý! Ta toulavá kočka si z nás dělá porodnici, ale že by se aspoň představila… Když jsme jí nechali na jaře pět májových koťat odčervit a pak jí je vrátili zpátky, z „trucu“ je odnesla hned další noc pryč.
Na představování bohužel nedošlo ani teď. Kočka tulačka, která na naší půdě porodila tentokrát ne pět, ale hned šest koťat, ležela nedaleko naší chalupy pohozená u silnice ve škarpě – přejetá autem. A nás na půdě přivítala podvyživená měsíční koťata, která v horkém počasí na začátku září přežila bez mámy čtyři dny ve slámě pod rozpálenou střechou z pálených tašek.
Doma nám zůstali Zombie s černým čumáčkem a Kája. Tedy vlastně Karlík. ;)
To není úplně nejlepší výchozí situace, co říkáte? My tedy doma už nějaká koťata „odkojili“, ale vždycky jen jedno. A vždycky to byla skoro práce na plný úvazek. Ale šest měsíčních sirotků, kteří byli poloviční, než by měli na svůj věk být, to byl zážitek, na který do smrti nezapomeneme. Podvyživená koťata byla tak slabá, že stačilo, aby se na malou chvíli podchladila, a padala do šoku – na začátku nejmenší vážilo 175 gramů a člověk se ho bál vzít do ruky, aby v něm nepolámal všechny kosti. Dvě koťátka jsme na začátku dokonce už oplakali, když se „zapomněla“ mimo domeček a vypadala, že „umřela“ – nakonec se po pár hodinách zahřívání vrátila do života.
To nás naučilo, že aby koťata přežila, musíme je stůj co stůj udržet v teple – bez ohledu na dočasné „omezení svobody“. Pelíšek jsme jim udělali z plastového vagónku na kolečkách, ve kterém měly naše děti jako malé hračky a plyšáky. Do něj jsme dali silnou deku a můj pletený svetr na spaní. Přes vagónek jsme pak přehodili další teplou deku, aby koťata nemohla ven – a aby měla uvnitř teplo. A teplo tam měla a jaké! Z „vězení“ jsme je první týden pouštěli jen na krmení (z lahve) a mazlení, druhý týden už i na hraní. Třetí týden jsme koťatům, která až na jedno, které i přes posilující injekce a krmení z lahve chřadlo, udělali druhý domeček vedle vagónku – a stejně chodila spát do něj.
Nakonec přežili dva kocourci a tři kočičky. Nejsilnější kočička, která nám na chalupě na půdě hlasitým křikem nebojácně ukázala cestu k sourozencům, hned druhý den, co jsme koťata převezli do Soběslavi, v noci vylezla z „hnízda“ na dlažbu, prochladla, zkolabovala… a nakonec, o půlku menší než ostatní, po deseti dnech krmení z lahve a podpůrných injekcí ve spánku odešla za Duhový most… Říkali jsme jí Pajda, hrobeček má vedle všech našich psů, koček, potkanic, myší, andulek a dalších zvířecích kamarádů.
Ostatní koťata to zvládla, i ta nejmenší kočička, které jsme věřili nejmíň – ano, ta, která ve věku jednoho měsíce vážila neuvěřitelných 175 gramů. Pro její neskutečnou chuť k jídlu, kterou se snažila dohnat ostatní, jsme jí začali říkat Otylka. Dostat ji od misky byl nadlidský úkol – jedla, mlaskala… a najednou spala… s hlavou a předníma nohama v namočených granulkách.
Pan Akita nedá na nové kamarády dopustit. A to se jich ještě včera bál.
Na Václava pak přišlo první velké loučení – dva kocourci a jedna kočička se přestěhovali do dobrých rukou do Lipovky. Zatím budou ještě nějaký čas spolu, kočička pak půjde přes ulici. Žlutý raubíř dostal jméno Garfield, mourovatý kocourek je od pondělka Theo, Otylka zůstala Otylkou. Doma nám zůstaly Zombie, kočička, která nám v Soběslavi jako první zkolabovala, „umřela“ a přežila (proto to jméno), a kočička Kája. Jestli je rozdělíme? Ne, zůstanou u nás obě. I když obě – dneska jsme si všimli, že Káje se něco udělalo pod ocasem… ano, hádáte správně, není to Kája, je to Karlík.
Suma sumárum – evidujeme tři týdny pravidelné a na čas náročné péče, noční krmení, návštěvy veterináře, velký pytel granulek pro koťata, 50 kapsiček a jedno velké a dvě malá balení „sunaru“ pro kočky. Finančně docela náročná záležitost, stálo to docela dost, ale zároveň stálo to za to – zážitek, jako byl tenhle, si člověk pamatuje do konce života.
Můžu místo závěru prosbu? Pokud máte doma kočku a nechcete koťata – nechte ji kastrovat. Doba, kdy bylo běžné zavázat nechtěná koťata do pytle a hodit do rybníka, je přeci už dávno pryč. A kastrace není nic, co by si člověk nemohl finančně dovolit – a je to trvalé řešení.
A nejlepší možné řešení.
