Článek
Co se naší domácností týče, živě si představuji, co by mi například pan Akita říkal, když se ráno ospale obleču, stejně ospale si v chodbě obuju boty a natáhnu se poslepu pro vodítko. Dneska při tom jako správné primitivní plemeno hlasitě kňourá, píská, zívá a v očích má cosi jako existenciální prázdno, kdyby ale mluvil, jistě by jeho monolog zněl nějak takto:
„Proč se mě pořád tak blbě ptáš, jestli chci jít ven? Je ráno, mám plnej močák, o zadku ani nemluvím, stojím u dveří, koušu do hnusně chutnajícího vodítka, abych ti napověděl, a už deset minut na tebe čumím, abys s sebou laskavě hodil!“
Velmi vtipné by pak jistě bylo slyšet pana Akitu při procházce, když se ho snažím přivolat. „Co jsi na mě volal? Ke mně? OK, jen to tady ještě očichám a jdu…“ A za pět minut: „Říkám, že už jdu! Čemu nerozumíš? A proč to svoje ke mně opakuješ pořád dokola, já slyším moc dobře… A hele, přestaň na mě zvyšovat hlas, praskne ti cévka…“
Mluvil by k vám venku váš pes stejně? Nebo má spíš náturu typu „jasně, slyším, potvrzuju příkaz, všeho nechávám, hned jsem tam“?
Kdyby pan Akita uměl mluvit, byl by jistě verbálně zajímavý i náš návrat z procházky. A je jedno, jestli z ranní, odpolední nebo večerní.„Cože, jestli už nechci jít domů? Ne, nechci. Ty chceš jít domů. A víš co, klidně běž. Já si tu ještě něco dodělám a přijdu za tebou. Neboj, vím, kde bydlíme. Kolem rybníka, přes silnici se rozhlídnu, kolem toho vořvanýho bílýho psa za plotem proběhnu… a před dveřma zaštěkám. Jsi s tím OK? Ne? Tak to mě budeš muset táhnout po smyku, kámo. Jo a jen pro úplnost, kdo z nás má větší sílu? Aha?“
Hodně bychom toho měli na probrání i co se týče jeho společného života s naší další domácí zvířenou. Možná si pamatujete, že jsme se od půlky září doma starali o šest osiřelých asi měsíčních podvyživených koťat. Když je pan Akita uviděl poprvé, podlomila se pod ním psí kolena. Myslím, že kdyby uměl mluvit, určitě by z něj v tu chvíli vypadlo něco takového:
„Co je tohle za odporný flekatý myši? A proč jich je proboha šest? Proč to napřed nikdo neřešil se mnou, jestli to tu chci? To vám kruci nestačí želva, ořvaný andulky a stará, hluchá a vzteklá kočka, která po mě seká drápama, když se jí snažím čuchnout k zadku?“
Ze šesti koťat jsme si nakonec nechali dvě – to aby jednomu nebylo smutno. Kocoura a kočku. Teď jsou jim tři měsíce a pak Akita na ně chodí žalovat očima. V lidské řeči by to podle mě znělo určtě nějak takto: „Hele, kocour mě kousnul do nohy, můžete s ním PROSÍM něco udělat? Proč mi pořád choděj pít vodu z misky, nemají svojí? Kočka už zase spí na MOJÍ posteli a schválně se roztahuje, abych se nevešel! To mám spát zase na zemi? Bolí mě pak záda! Budu za chvíli uhekanej jako ty.“
Rozhovory s panem Akitou u lednice, při vaření nebo u misky? Tak to by jistě dalo na několik odstavců. Jako bych to slyšel: „Hele, to maso, co ti upadlo na zem vedle linky, to bylo volný, že jo?“ Nebo: „Proč má kočka lepší granule než já? Jak to vím? No, ochutnal jsem. Ty bys to udělal jinak?“ Nebo ještě třeba: „Hele, byl jsi v ledničce, já to slyšel! Co si dáme? Suchej rohlík? Ten si žvejkej sám, já chci ten sýr, co máš v druhý ruce!“
A typicky akití promluva: „Alergie na kuřecí? Neřeš! Malej kousek mě nezabije. A když se mi bude v noci chtít kadit a bude to řídký, vím, kam jít, abych tě nebudil.“ Ano, ví, dvakrát nebo třikrát takhle došel vedle našeho záchoda na dlaždičky.
Je ještě asi tisíc situací, kdy by se mluvený dialog s panem Akitou změnil v neustávající monolog, do kterého bych já mohl zasáhnout jen zcela výjimečně, pokud vůbec. Naštěstí, pan Akita nemluví a zůstává u „němých výčitek“, psích očí, žalostného kňučení v situacích, kdy se mu vůbec nic neděje a selektivní poruchy sluchu, která se projevuje tím víc, čím hlasitěji na něj mluvím a čím víc tahám za desetimetrové vodítko, na jehož druhém konci je přerostlá rezavá liška s vlastním názorem na situaci, život a tak vůbec.
Ptáte se, jestli bych chtěl, aby pan Akita mluvil lidskou řečí? Asi to není třeba. On by mi totiž asi neřekl nic jiného, než to, co už mi svou psí řečí říká dneska. Jeden rozdíl by tu ale asi byl. Už jen těžko bych mohl předstírat, že mu nerozumím.
Mimochodem, co vy a vaši psi? Chtěli byste si s nimi povídat lidskou řečí? A co by vám tak asi řekli, co myslíte?





