Vosa s osmi nohama? Ne, to se jen paní křižáková v pruhovaným oblečku tváří jedovatě

Fakticky, ona totiž v mých očích skutečně vypadá jako vosa, které prostě jen nějakým nedopatřením narostly jedny nohy navíc a která, místo, aby si stavěla papírové hnízdo, si upletla síť. A protože vosy se nebojím, byť má žihadlo s jedem, po kterém otečeš, a nerozpakuje se ho použít, nebojím se ani křižáka pruhovaného. Každý „normální“ pavouk, který žádné žihadlo a jed, který by člověku ublížil, nemá, ve mně ve zlomku vteřiny probudí záchvat panické hrůzy, jen ho uvidím.

Mám to tak od dětství. Bylo mi asi osm, oblékl jsem si večer pyžamo, že půjdu spát, a najednou mě na stehně pod nohavicí něco zašimralo – taková docela velká kulička se tam pod látkou vrtěla. Jo, byl to křižák velký jak tehdejší socialistická pětikoruna. Jestli jsem se tenkrát v noci vyspal, nebo jsem probděl celou noc v šoku z hrůzného zážitku, to už si popravdě nepamatuji, je to skoro padesát let. Vím ale, jak se chovám dneska – stačí pavouk na stěně nebo na stropě nad postelí a spát nejdu. Dokud tedy manželka pavouka s trochu shovívavým a trochu posměšným („vždyť je to jen pavouk!“) výrazem ve tváři holou rukou nechytí a nevynese ho za okno.

V tyhle chvíle vždycky dlouho přemýšlím nad tím, co je pravdy na tom, že každý člověk ve spánku sní až osm pavouků za rok. Určitě jste to slyšeli. A určitě jste slyšeli taky to, že je to povídačka z kategorie smyšlených. Pavouk by prý sám od sebe na spícího člověka nevlezl, protože prý teplý, vlhký a pohybující se lidský obličej pro něj není zrovna lákavým místem. A otevřená ústa? No tak ta už vůbec ne.

Jenže já si myslím, že to se týká jen těch pavouků, kteří vedle vaší postele lezou po zdi. U těch, kteří nad vámi v noci lezou po stropě, je to podle mě jinak – může se stát, že budou přímo nad vašimi otevřenými ústy, zamyslí se, ujede jim noha… a kde skončí? Ano, ve vašem žaludku. Hrozná představa, že? Že se třeba takový pokoutník snaží na svých osmi chlupatých nohách vydrápat jícnem zpátky do pusy a pak ven…

Z pavouků mám prostě nefalšovanou hrůzu, kterou se mi čas od času povede nechtěně přiživit. Třeba letos, když jsem na chalupě uklízel dřevo, mi z polínka spadl na kus plechu spící křižák s nádherně vybarveným znamením na zadečku. Vůbec se nehýbal, nemohl totiž – bylo ráno a on se ještě nestačil zahřát. Nebyl důvod bát se ho, a protože jsem měl zrovna po ruce foťák s nasazeným makroobjektivem, zalehl jsem ke křižákovi na pár centimetrů a začal ostřit, abych zachytil co nejvěrněji pavoučí chelicery a chlupaté nohy. Jenže než jsem zaostřil, sluníčko pavouka prohřálo natolik, že neváhal a vyděšeně se rozběhl do bezpečí – rovně, před sebe, přímo pod objektiv foťáku, mezi moje ruce.

To, co jsem v ten okamžik viděl v hledáčku, to mě probouzí ze sna i dneska. Proti mě se řítil pavouk zvětšený makroobjektivem do obludných rozměrů a najednou zmizel. Dál vím jen to, že jsem vyskočil, v záchvatu paniky ze sebe shodil většinu oblečení a několik minut se snažil smést ze sebe neviditelného křižáka.

Jenže s křižákem pruhovaným, tedy s paní křižákovou, protože sameček vypadá jako „normální“ pavouk a vosí kabát nenosí, to mám jinak. Ona je prostě krásná. Možná se mi líbí proto, že je u nás pořád tak trochu cizinkou. Původně byla doma hlavně ve Středomoří, jak se ale naše planeta začala oteplovat, vydala se na sever zabrat nová území. Ještě před pár desítkami let byste na ni u nás narazili jen výjimečně, hlavně v nejteplejších oblastech jižní Moravy. V roce 1991 se pak poprvé objevila v Čechách – v bývalém vojenském prostoru Milovice–Mladá, odkud krátce předtím odešla sovětská armáda.

Dneska je křižák pruhovaný coby druh v Česku běžný. Zabydlel se na místech, kde má teplo a sucho – na prosluněných loukách, na teplých stráních, na okrajích polí, v suchých strouhách u cest. Co ještě potřebuje, je dostatek prostoru – staví si pro křižáka typickou kruhovou síť o průměru i čtyřicet centimetrů, kterou obvykle napíná poměrně nízko nad zemí, mezi stonky trav. Že je to jeho síť, poznáte hned – na každý svůj výtvor totiž křižák pruhovaný přidává nezaměnitelný podpis, bílý klikatý pruh hustě upředených vláken, který vede svisle středem pavučiny. Říká se mu stabilimentum a když se podíváte na fotku pod titulkem, kousek ho vidíte.

K čemu stabilimentum je? To není ani dnes docela jasné, ale bílý klikatý pásek v pavučině nejspíš pomáhá pavoukovi odrazovat predátory. A také asi ovlivňuje chování hmyzu, který se přibližuje k síti. Mimochodem, jaký hmyz křižák pruhovaný loví? Nejčastěji sarančata či kobylky, nepohrdne ale ani cvrčkem nebo mouchou. Paní křižáková si navíc často po páření dopřeje dezert v podobě samečka, který je proti ní poloviční a nemá tak moc šancí zachránit se útěkem. Kořist křižák pruhovaný zabíjí jedem, ten ale není člověku nebezpečný, navíc jeho kusadla jsou příliš slabá na to, aby prokousl lidskou kůži.

Ještě jste paní křižákovou v pruhovaném oblečku nepotkali? Až se to stane, věřím, že se do ní zakoukáte stejně jako já – a to jsem arachnofobik jak z učebnice medicíny. Myslím, že je to tím, že paní křižáková vypadá jako něco, čeho se nebojím – jako vosa. Můj mozek proto odmítá připustit, že by taková pruhatá krasavice mohla být něčím tak děsivým jako je pavouk.

Manželce ale radši o své platonické lásce k vosí pavoučici říkat nebudu. Mohlo by se totiž stát, že až budu zase žadonit, ať mě zbaví chlupatého pokoutníka na stropě nad postelí, řekne:

„Když ti nevadí jeden pavouk, nevadí ti žádný. Odnes si ho ven sám!“

Zdroje a inspirace: