Článek
Déjà vu. V psychologii se takhle označuje jev, kdy vás bez důvodu přepadne intenzivní pocit, že to, co právě prožíváte, vidíte nebo slyšíte, jste už někdy dřív prožili, viděli nebo slyšeli.
„Tohle už jsem přeci jednou zažil. Tohle už se přeci jednou stalo.“
Určitě to znáte, určitě jste to už někdy sami zažili. Já taky. Naposledy minulou středu. Byl jsem na chalupě před stodolou, stál jsem u auta a domlouval s místní paní učitelkou komentovanou procházku pro školáky, když jsem někde blízko uslyšel mňoukání koťat volajících mámu.
Bylo to úplně stejné jako zážitek v květnu, kdy si naši stodolu vybrala za porodnici toulavá kočka. Měla pět nádherných májových koťátek - dva kocourky, tři kočičky, dvě tříbarevky. Koťata byla rozlezlá mezi naštípanými špalky na topení, rozcuchaná, snažila se přede mnou schovat. Nedal jsem se, odvezl je k veterináři… a po vyšetření a odčervení je zase vezl zpátky. „Je jim tak měsíc, těm bude ještě dlouho nejlíp u mámy, vraťte jí je tam.“
Vrátil jsem je a… už jsem je nikdy neviděl. Kočka je ještě v noci odnesla pryč.
Skoro to vypadá, že jsme si doma otevřeli kočičí jesle.
Někdy v půlce prázdnin se toulavá kočka do své oblíbené porodnice do stodoly na naší chalupě vrátila, aby tu na svět přivedla další generaci koťat. A ne pět, jako na jaře - když jsme minulý týden ve čtvrtek (ve středu odpoledne se mi to ještě nepovedlo) našli žalostně mňoukající koťátka na slámě, napočítali jsme jich šest. Tentokrát neutíkala, nesnažila se před námi schovat. Běžela přímo k nám, skoro jako kdyby ve mně a v manželce viděla mámu.
A ona ji v nás viděla. Jak jsem se později dozvěděl od souseda, toulavou kočku, jejich mámu, před čtyřmi dny přejelo auto - a ze mě a z manželky se tak ve vteřině stali náhradní rodiče šesti vyhladovělých, vyděšených a jako pírko lehkých chlupatých kuliček, na kterých nebylo nic jiného než velké oči a křehká tělíčka, která se člověk bál vzít do rukou, aby je nepolámal.
Jak jsme koťata dovezli domů a nastěhovali do chodby, to si ještě pamatuji. Všechno další už mám trochu v mlze, protože i když nejsme úplně nezkušení „záchranáři“, šest koťátek, kterým by bez záchrany zbývaly možná hodiny života, to je prostě mimořádná jízda. První noc jsme zvládli - koťata dostala po několika dnech najíst a napít - kočičí paštiku naředěnou vodou na kašičku. Něco málo vypila, něco více po sobě rozbryndala. Ale usnula.
Další krmení bylo až po nákupech - kitten kapsičky, kitten náhradní „kojenecké mléko“, lahev s dudlíkem. A každé čtyři hodiny nakrmit, pomazlit a spát. Dvě koťata začala vrnět, mazlit se chtěla všechna. Hlavně u mě, vousy jim připomínaly mámu.
Příští večer se začalo všechno kazit. Před půlnocí začalo jedno z koťat, které si ještě hodinu předtím hrálo s ostatními, kolabovat. Padající hlava, skelný pohled, zrychlený dech - už jsme jen čekali, kdy to malé unavené srdíčko vzdá. Kotě jsme zabalili do teplé deky a dali do krabice, aby odešlo v teple a pokoji, a manželka si krabici vzala do postele, aby na konec, který přijde, nebylo kotě samo.
První dny krmení? Jedině s holýma nohama. Tam se vyčerpaná koťata hřála nejraději.
Ve čtyři ráno, když jsem šel koťata nakrmit, leželo v chodbě na dlaždicích další studené tělíčko. Kotě nejspíš v noci vylezlo z pelíšku, který jsme jim udělali z mého zimního pleteného svetru na spaní, a když prochladlo, už se mu nepovedlo vrátit se k ostatním. Příznaky? Stejné jako u kotěte prvního - zrychlený dech, chrčení, apatie…
Volám na manželku:
„Pojď rychle do chodby, další kotě asi umře.“
Přišla, ale ne sama - v dlaních jí mňoukalo kotě, které jsme v jedenáct večer pochovali do deky a krabice od bot. „Sedělo vedle mě na polštáři a mňoukalo hlady“. Ve tváři měla údiv a taky pár slziček.
„Podívej, jaký má hlad!“
Nebudu to protahovat. I druhé kotě zabojovalo o život tak, jak to dokážou jen kočky - zbytek noci strávilo zabalené do teplé šály u mě pod peřinou. A v osm ráno na mě ze šály mrkaly velké oči jako kdyby se vůbec nic nestalo. A v devět už mrkaly na veterináře, který si na nás udělal čas v neděli dopoledne. Vzali jsme k němu všechna koťata, samozřejmě.
Jestli si nějaké kotě necháme? Ano, kočičku, která nám na půdě přišla naproti a zavedla nás k ostatním.
Co jsme se dozvěděli? Koťátka jsou asi měsíční, extrémně podvyživená, měla by vážit kolem 400 gramů a váží 175-230 gramů, mají virózu. Všechna dostala injekci, kapky s antibiotiky a energetickou pastu s vitamíny, kterou dáváme ještě po kočičím sunaru. A kolapsy dvou koťat, které nás tak vyděsily? Nejspíš „obyčejná“ hypoglykémie - koťata na sobě na začátku neměla ani gram tuku, stačilo tak trochu vyčerpání a podchlazení a upadla do šoku.
Teď máme za sebou další dva dny. Malé chlupaté kuličky se začínají zvětšovat a ztěžkly. Naučily se chodit na kočkolit. Kocourci spolu začínají měřit síly, kočičky jsou stále větší mazlivky. A už teď je vidět, kdo z naší smečky bude jednou kočičí flegmatik a kdo drama queen.
Teď už se o ně nebojíme.
