Článek
Kupkovic zahrada na chalupě musí být tedy mimořádné obludárium. To si možná řekne ten, kdo si projde titulky mých zahradnických článků tady. Tak třeba místo okurek sklízíme dinosauří vejce, z kdoulí děláme sýr, pěstujeme ačokču, která není ani okurkou, ani paprikou, ale něčím ještě úplně jiným. Divíte se tedy, že se nám mišpule, kterou pěstujeme kousek od skleníku a malin, proměnila v „ústřičný strom“?
Ručím vám za to, že když zasadíte mišpuli vy, stane se vám to samé. Nebude to hned, to až za několik let – s první sklizní. Tedy, s první správně provedenou sklizní. Plody mišpule, které se dají přirovnat snad jen k hodně nafouknutým (ale hnědým) šípkům, potřebují pro proměnu v „ústřici“ projít mrazem. Nejlépe na stromě. Když se tak stane, čeká vás sklizeň lahodných „ústřic“.
Ty samozřejmě nemají s pravými ústřicemi společného nic. Tedy skoro nic. Něco přeci jen ano. Klasická ústřice i přemrzlý plod mišpule se konzumují stejným způsobem – otevřete obal (u mišpule ukousnete stopku) a vysrknete vnitřek. Ten přitom vypadá stejně jako u klasické ústřice poněkud nevábně – přemrzlá mišpule se pod slupkou promění v nevzhlednou rozblemcanou hmotu, která vypadá, jako že je zkažená. Když se ale odvážíte a nepřitažlivě vypadající dužinu vysrknete, nejdřív pochvalně zamručíte, pak docela jistě hlasitě zamlaskáte… a utrhnete si další.
Chuť mišpulí v té správné sklizňové kondici, kdy přešly prvními mrazy, je jen těžko přirovnatelná k jednomu konkrétnímu druhu ovoce. Nám doma nejvíc připomíná směs jablečné a hruškové přesnídávky s přídavkem něčeho, co neumíme dost dobře pojmenovat. Snad karamel? Možná. Pozor, ale – mišpule, která mrazem neprojde, je nepoživatelná. Je trpká a zkřiví vám pusu, jen ji ochutnáte.
Mišpule přes sklizní - před prvními mrazy.
Možná i proto ji dneska v zahradách potkáte tak výjimečně. Komu by chutnalo trpké ovoce? Přitom ještě v 18. století byla mišpule obecná (Mespilus germanica) v našich zahradách jako doma. Ve střední Evropě se pěstuje od 12. století, jako ovocný strom byla oblíbená už v antice, pěstovali ji Řekové i Římané. Pochází přitom z Asie, z oblasti Kavkazu a severního Íránu.
Roste v každé půdě, nepotřebuje hnojit, spokojí se i s polostínem a chladnějším místem, i když mnohem raději má sluníčko a vyhřáté stanoviště. Tuzemské zimy snáší mišpule bez problémů, za běžných podmínek je mrazuvzdorná. Někdy ji ale v květu poškodí pozdní mrazíky, o které není v posledních letech nouze. To pak nesklidíte ani mišpule, ani „ústřice“, nesklidíte nic.
Nepotřebuje řez (spíš ho nemá ráda), netrpí na choroby ani škůdce. Jediný problém, který mě napadá – tuzemské zimy už nebývají, co byly, a mišpule může mít problém s přemrznutím. Jistou obtíží může být i sklizeň, slupka přemrzlých plodů se snadno trhá.
To, že mišpule vydrží téměř vše, potvrzuje i naše zkušenost. Zasadili jsme metrový stromek na místo, které nám na zahradě často zarůstá kopřivami. Zarostla hned další rok a my na ni zapomněli. Teprve, když jsme si třetím rokem v listopadu, kdy už jsou kopřivy pryč, všimli podivného keře obaleného velkými hnědými „šípky“, vzpomněli jsme si.
Dnes už má mišpule v naší zahradě jiné místo – na slunci a daleko od kopřiv. A plodí čím dál víc. A já pokaždé, když dám někomu ochutnat přemrzlý plod, říkám: „Ukousnout stopku a vysrknout. Jako ústřici. Tahle dobrota totiž roste na ‚ústřičném stromě‘.“
