Článek
Dvojsedačku, či spíš dvojkřeslo, si pan Akita přivlastnil v okamžiku, kdy na něj poprvé vylezl – ve třech měsících. Nebyla to přitom ani tak otázka pohodlí, bylo to strategické rozhodnutí a první z projevů nenápadné akití nadvlády nad naší domácností. Ze sedačky měl dokonalý rozhled po obýváku i do kuchyně. Viděl, kdy se otvírá lednice. I kdo ji otvírá. A mnohem líp i viděl, co kde v lednici je – třeba v horních přihrádkách, kam v prvních několika měsících ze země neměl šanci dohlédnout.
Dokázal se přitom tvářit tak roztomile, že jsme mu na dvojkřeslo dokonce pomáhali. Neříkejte, že vy byste to nikdy neudělali. Když vám štěně z „vděčnosti“ olízne ruku, uděláte pro ně cokoli. My mu pomohli nahoru. Na dvojkřeslo, které tehdy ještě bylo naše. A které jsem spolu se zbytkem sedačky chtěl za pár týdnů odvézt na sběrný dvůr. Neodvezl, olíznutí ruky (ano, zase!) a pohled mandlových očí štěněte akity, rozhodly za mě.
Dneska jsem rád, že jsem z dvojkřesla na vyhození udělal psí postel, i když někdy mám pocity trochu smíšené. Třeba teď, když píšu tyhle řádky a koukám na pana Akitu v jeho typické pozici. Leží na svojí posteli na zádech, chrápe a z tlamy mu bezvládně visí jazyk a já si mimoděk vzpomenu na televizní pohádku O líném Honzovi. V ní mladý Marek Eben coby Honza je tak neskutečně lenivý, že když má zbavit království draka, nechá si draka dotáhnout až k peci, na které leží, a „zlikviduje“ ho jednou dobře mířenou ranou naběračkou.
Co u nás, kdyby přišel zloděj, musel bych ho i já přivléci k posteli pana Akity, otevřít mu tlamu (tedy panu Akitovi) a poprosit, aby aspoň stiskl zuby? Doufám, že k tomu nikdy nedojde a že si všichni zloději v našem městě mezi sebou řekli, že „tam loupit nepůjdeme, tam to smrdí kousancem, on ten rezatej prevít, když s ním jdou po Soběslavi, štěká na podezřelý živly fest zle“.
Vraťme se ale ještě jednou k pohádce O líném Honzovi. Jestli jste ji taky viděli, určitě chápete, jaké máme doma štěstí, že pan Akita neumí mluvit. Kdyby uměl, možná by se každou chvíli z dvojkřesla ozvalo: „Marceli, otoč mě!“ Jestli jste pohádku neviděli, vězte, že slovy „Mámo, otoč mě!“ úkoloval Marek Eben svoji pohádkovou maminku, aby ho na peci otáčela, a Dana Medřická se dřela a dřela.
Už úplně nevím, jak to s líným Honzou v pohádce dopadlo. Co ale vím a vidím dnes a denně – ve třech letech je z pana Akity zkušený kavalcový povaleč. Od svého prvního odpočinku na dvojkřesle sice dost vyrostl a přibral pár desítek kilo, pořád se na něj ale pohodlně vejde. Jen se musel postupem času naučit pár vychytávek. Třeba když se chce otočit na druhý bok, musí slézt, otočit se vestoje a zase vylézt nahoru.
Odpočinku se pan Akita zodpovědně věnuje i venku.
Když už se nahoře otlačí z obou stran, lehne si dolů na zem. My říkáme do boudy – hlavu má pod konferenčním stolkem, aby „nebyl vidět“. Zbytek velkého psího těla pak natáhne na hadí způsob přes půl obýváku, aby nikdo nemohl přijít nebo odejít, aniž by ho musel překročit. Na jednu stranu je hezké, že si nás hlídá a kontroluje náš pohyb – pořádek musí být, o tom žádná. Na stranu druhou – mám přes metrák a někdy mi „taneční krok“ kolem psa vyjít nemusí. Zatím vyšel vždycky.
V posledních týdnech se pan Akita rozhodl, že přišel čas nenápadně rozšířit svoje teritorium. Když jsme všichni pryč, stěhuje se čím dál častěji ze svého starého odrbaného dvojkřesla na naši stále ještě zánovní sedačku. Samozřejmě, když přijdeme domů, leží na svém, na zádech, s jazykem bezvládně visícím z tlamy a tváří se, že je vše v pořádku a že se ani nehnul.
Rezavé chlupy na černém potahu ale říkají něco jiného. Jenže, můžeme se na něj zlobit?
Víte, jak jsem psal o tom olíznutí ruky? Tak vidíte, nemůžeme.
