Na chalupě mi na noze přistála kutilka. S sebou si nesla čerstvou konzervu

Já takhle reagoval už mockrát, mám na podivíny české přírody vcelku štěstí. Už několikrát jsem se tváří v tvář potkal s larvou mravkolva, kterého zná každý čtenář Ferdy Mravence coby nestvůru a postrach všech mravenců – Ťutínka. Je to výjimečný lovec, který se nemýlí. A když ano, srazí oběť do své pasti tak, že po ní háže zrnka písku.

Párkrát jsem měl to štěstí, že jsem si mohl zblízka na dlani prohlédnout housenku jednoho z našich nejkrásnějších lišajů – růžového lišaje vrbkového. Čím ta je „podivná“? Stačí se jí dotknout, a promění se v maličkého hada – vzezřením i chováním.

Třetí zářijovou sobotu jsem si mohl užasle vydechnout „to prostě nevymyslíš“ opět – na chalupě, v odpoledním sluníčku, mi na noze přistála kutilka písečná (Ammophila sabulosa), samotářská vosa. Vypadalo to přitom, jako kdyby nepřilétla, ale přijela na housence. Chápete to? Vosa na housence!

To prostě nevymyslíš.

Kutilka to vymyslela – osvojila si mimořádně zajímavý, ale z lidského pohledu zároveň poněkud děsivý a morbidní způsob, jak zajistit dětem potravu. Když totiž naklade vajíčko do předem připravené komůrky v zemi, přibalí mu na přilepšenou živou konzervu – zcela ochromenou housenku, která dýchá, vylučuje, zkrátka žije. Jen je už napořád kompletně znehybněná. Dostala totiž pár jedovatých žihadel na různá místa těla, nakonec ji (jak píší vědecká pozorování) vosa ještě pomasírovala kusadly, aby se jed rychle dostal všude.

Když se vylíhne larva, má tak zajištěnou výživu na celý svůj vývoj. Každý den si zakousne kousek čerstvé housenky, protože housenka čerstvá je – jak už jsme řekli, stále žije a jen nemůže utéct, ochromená jedem starostlivé matky kutilky.

Tím, že si kutilka, vláčící pod sebou těžký náklad v podobě ochromené housenky, v tomto případě nejspíše běláska z kedlubnů gigantů, co máme přes silnici na záhonech, na chvíli vybrala jako odpočinkové molo moji nohu, ale příběh nekončí. Vosa vyčerpaná nákladem po chvilce těžkopádně odlétla, aby se za další chvilku objevila kousek vedle – v truhlíku, odkud jsme už vytrhali odkvetlé letničky.

Tam už měla v nakypřené zemi vyvrtanou komůrku, bezvládné tělo housenky leželo vedle ní, sama kutilka tančila kolem v kruzích. Pak housenku chytila do kusadel, přitáhla k otvoru v zemi a vší silou ji začala tlačit dovnitř. Když měla hotovo, nakladla na housenku vajíčko, otvor pečlivě zahrabala, zamaskovala malými kamínky, ještě jednou se zatočila kolem a zmizela bůhvíkde.

To se stalo v sobotu. Už v pondělí bude nejspíše v komůrce malá larva, která se pustí do živé konzervy, kterou jí připravila její matka. Za dalších asi deset dnů bude larva připravena se kuklit. Jenže je podzim a na podzim se larvy kutilek chovají jinak než po zbytek roku. Larva si vytvoří kokon a v něm přečká do jara. Teprve pak se zakuklí a promění v samotářskou vosu.

Co myslíte, budu mít štěstí a uvidím ji, až se bude z komůrky, kterou pro ni na podzim připravila její matka, vyhrabávat na svět? Nebudu lhát, chtěl bych. A moc.

Zdroje a inspirace pro vás: